27.3 DOKONČENÍ SJEDNOCOVACÍHO PROCESU

18. 9. 1860 vtrhla sardinská vojska do papežského státu

- kromě Říma byla země obsazena
- poté ještě proběhl plebiscit v Neapolském království, papežském státě a v Umbrii - tato území rozhodla o svém připojení k Piemontu
- v Turíně ustaven celoitalský sněm, který 17.3. 1861 prohlásil Viktora Emanuela II. italským králem

- tak bylo vyhlášeno Italské království s vládnoucí Savojskou dynastií (Cavour umírá v červnu 1861)

- sídlem vlády po Turínu Florencie

Země se musela potýkat s dílčími problémy

- mimo bylo Benátsko a Řím a okolí

- ohled na Napoleona III. coby ochránce Říma nedovolil italské vládě se ho zmocnit
- s tím nesouhlasil Garibaldi a rozhodl se obsadit Řím spolu se svými vojáky

- byl však poražen a v Kalábrii zajat

Itálie uzavřela dohodu s Pruskem

- po jeho boku se r. 1866 postavila do války proti Rakousku
- Rakousko poraženo

- 3.10. 1866 Vídeňský mír - Benátsko odstoupeno Italům, Tridentsko zůstává Rakousku

1870 Francie poražena v prusko- francouzské válce.

20. 9. 1870 Italové obsadili Řím

- byl prohlášen za hlavní město Itálie a sídlo krále a vlády
- byl vymezen přesný vztah Itálie k papežskému státu

- oblast Lazia součástí království, Vatikán pro papeže

- přesto vztah mezi Italy a papežským stolcem ještě dlouho napjatý

Další vývoj Italského království

- zpočátku Itálii ovládlo obrovské nadšení ze sjednocení, které ale postupně přehlušily obrovské hospodářské problémy
- obrovské rozdíly mezi severem (vyspělý, průmyslový) a jihem (agrární; nebyla tu zlomena moc statkářské šlechty a mnoho lidí tu zůstalo bez půdy)
- postupný nárůst anarchistických hnutí právě z důvodu neutěšených hospodářských a sociálních problémů