Mikuláš I. (1825-1859)
Alexander II. (1855-1881)
Alexander III. (1881-1894)
Mikuláš II. (1894-1917)
MIKULÁŠ I.
Syn Alexandra I. Jeho idea státu byl dobře fungující samoděržavský stát, v politickém myšlení chtěl uchránit stát od „západní nákazy“ (tvrdě potrestal členy děkabristického povstání).
Podle jeho teorie je ruský národ založený na třech principech: pravoslaví, samoděržaví a “ruská národnost“(oddanost carovi a církvi).
Nebyl „nakažen“ ani osvícenským absolutismem jako jeho odpůrci. Jeho systém vlády se opíral o tajnou policii a cenzuru. Rusko v 50.letech je zaostalá absolutistický stát, kde vládne panovník prostřednictvím svých ministrů a úkazů (nařízení), opírá se hlavně o velkostatkářskou šlechtu.
Opozice proti carovi:
- vznikly 2 základní společenské proudy (jednalo se o myšlenkové proudy, ne přímo o organizované hnutí, jejich konflikt se zasáhl do všech sfér společenského života, základné otázka byla: poměr Ruska k ostatní Evropě)
slavjanofilové: prosazují svébytnost a zvláštní vývoj Ruska, jejich základní myšlenkou je, že rolnickou občinou si prý Rusko zachovalo spravedlivější uspořádání společnost než přecivilizovaný a degenerující západ. (pojetí se blíží oficiálnímu pojetí „ruské národnosti“) Slavjanofilové chápající Slovanstvo jako etnickou jednotu (jedinou nezkaženou) podporují národní hnutí v evropských slovanských zemí. Představují novodobí velkoruský nacionalismus, idea všeslovanského Ruska. Proti carovi se postavili ve volání o zrušení nevolnictví a uvolnění tuhého absolutismu, ale v celoevropském kontextu je tato ideologie ruské národní výlučnosti oprou panrusistických plánů cara.
západníci: naopak odsuzují Rusko pro jeho zaostalost, jedinou možnost vidí se přimknout k západnímu světu a zavést zásady demokracie a liberalismu, nejradikálnější příslušníci se kloní k myšlenkám sociální spravedlnosti a většinou emigrují např. Barunin
Proti carismu a ruskému „tmářství“ se v této době staví i největší literáti Puškin, Lermontov, Gončarov, Dostojevskij, Turgeněv.
1853 začíná krymská válka, Rusko chce expandovat, vtrhlo dunajských knížectví. Záminka nesouhlas s tím, že turecký sultán dal svěřil ochranu svatých míst v Jeruzalémě Angl. A Francii …. Končí porážkou Ruska 1956 sankce nesmí mít na Černém moři své loďstvo
Neúspěch v Krymské válce ukázal, že systém samoděržaví nemůže dále fungovat bez zásadních reforem. Válečné zatížení vyvolalo vlny nespokojenosti rolníků v celém Rusku. Porážka také otřásla autoritou carské moci v očích loajálních statkářů, Rusko se po této porážce stalo fakticky bezmocné v zahraniční politice. Z těchto důvodů se v Rusku začínají prosazovat přívrženci liberálních reforem mezi které patří i nový car Alexandr II.
slavjanofilové: prosazují svébytnost a zvláštní vývoj Ruska, jejich základní myšlenkou je, že rolnickou občinou si prý Rusko zachovalo spravedlivější uspořádání společnost než přecivilizovaný a degenerující západ. (pojetí se blíží oficiálnímu pojetí „ruské národnosti“) Slavjanofilové chápající Slovanstvo jako etnickou jednotu (jedinou nezkaženou) podporují národní hnutí v evropských slovanských zemí. Představují novodobí velkoruský nacionalismus, idea všeslovanského Ruska. Proti carovi se postavili ve volání o zrušení nevolnictví a uvolnění tuhého absolutismu, ale v celoevropském kontextu je tato ideologie ruské národní výlučnosti oprou panrusistických plánů cara.
západníci: naopak odsuzují Rusko pro jeho zaostalost, jedinou možnost vidí se přimknout k západnímu světu a zavést zásady demokracie a liberalismu, nejradikálnější příslušníci se kloní k myšlenkám sociální spravedlnosti a většinou emigrují např. Barunin
Proti carismu a ruskému „tmářství“ se v této době staví i největší literáti Puškin, Lermontov, Gončarov, Dostojevskij, Turgeněv.
1853 začíná krymská válka, Rusko chce expandovat, vtrhlo dunajských knížectví. Záminka nesouhlas s tím, že turecký sultán dal svěřil ochranu svatých míst v Jeruzalémě Angl. A Francii …. Končí porážkou Ruska 1956 sankce nesmí mít na Černém moři své loďstvo
Neúspěch v Krymské válce ukázal, že systém samoděržaví nemůže dále fungovat bez zásadních reforem. Válečné zatížení vyvolalo vlny nespokojenosti rolníků v celém Rusku. Porážka také otřásla autoritou carské moci v očích loajálních statkářů, Rusko se po této porážce stalo fakticky bezmocné v zahraniční politice. Z těchto důvodů se v Rusku začínají prosazovat přívrženci liberálních reforem mezi které patří i nový car Alexandr II.
ALEXANDR II.
Bezprostředně po nástupu na trůn se snaží řešit otázku nevolnictví. Po ohromné celoruské debatě (mezi šlechtou) mezi přívrženci a odpůrci nevolnictví po 6 letech car vydává 1861 Manifest o zrušení nevolnictví, jímž se rolníci stávají osobně svobodnými.
Svoboda ale byla omezená: rolnický stav neměl i nadále žádné politická práva.
Statkáři vyměřovali příděly půdy, které si rolníci majíci usedlost museli odkoupit (ruská novinka), jelikož bývalí nevolníci neměli na odkup finance, zaplatil statkářům za půdu stát a rolníci jí pak museli zaplatit státu.
Obnovila se robota na statcích. (měli na to 44 let a platili i úroky) Mužici (čeleď), kteří ke dni reformy neměli usedlost ani půdu byli osvobozeni zdarma, ale museli ještě další 2 roky pracovat jako nevolníci, aby šlechta nepřišla zkrátka.
Další reformy se týkají správy. Zrušení šlechtických soudů(vznik nezávislých soudů), zavedeny samosprávné volené nestavovské zastupitelské instituce „zemstva“.
(pozn. Kostka a uč . pro střední školy uvádí, že se jednalo o samosprávné orgány šlechty asi blbost byl tam zastoupen i rolnický a městský stav, i když statkářů samozřejmě nejvíc viz. Dějiny Ruska str. 251, jejich úkolem bylo předkládání návrhů na změny ve svém „regionu“ v oblasti školství, nemocnic, dopravy ale na vše musely mít schválení státních orgánů, neměli moc pravomocí, ale jednalo se o v Rusku o první pokus o samosprávu, rozdělení moci! )
Později vznikla obdobná samospráva i ve městech. Další reformy se týkali částečného zrušení cenzury a obnovení univerzitní autonomie. Reformy ve vojenství, zřizovány vojenské školy, branná povinnost…
Reformy Alexandra II. významně přispěly k modernizaci Ruska, ale vláda vždy zůstávala jen na poloviční cestě, nic nebylo dotaženo úplně. Masaryk mluví o „osudné polovičatosti“.
Rusko zůstává absolutistickým státem bez ústavy. Mezi lidem přinesli reformy spíše zklámání a nedůvěru.
Proti caru působily i opoziční síly, nejradikálnější složku tvořili tzv. narodnici, přívrženci revoluční cesty dalších přeměn v Rusku, jejíž nositelem měl být venkovský lid.
Radikální křídlo založilo teroristickou organizaci Narodnaja volja, jejíž člen 1881 uskutečnil atentát na cara, car umírá. Ale teroristické akce jen vedli k utužení moci, větší význam mělo do budoucna umírněné křídlo, jehož členové přešli do pozic ruského liberalismu nebo socialismu. Nejvýznamnější z nich byl pozdější teoretik ruské sociální demokracie G. V. Plechanov.
Zahraniční politika:
Zahraniční politika:
Snaha o územní expanzi velké úspěchy na Středním východě připojena zhruba oblast dnešního Kazachstánu a Uzbekistánu, chtěli i Afganistan, tam zastaveni VB.
Úspěchy i na dálném východě, roste vliv v Číně, zakládají Vladivostok.
1877 Rusko-turecká válka (pomoc Slovanům na Balkánu, částečné úspěchy, ale Berlínský kongres 1787, kterého se účastnily západní mocnosti, vše otočil, Rusko mělo velmi slabou diplomacii viz otázka na Balkán)
ALEXNDR III. (1881-1894)
Opět se vrací doba útlaku a netolerance, politické reformy zastaveny, cenzura, násilná rusifikace…
MIKULÁŠ II. (1894-1917)
Poslední ruský car svržen únorovou revolucí.
Žádné komentáře:
Okomentovat