Frankové přišli do Galie počátkem 3. století a rozlišovali se na dva kmeny - sálské, jejichž území leželo v dnešním Holandsku a na ripuárské, jež sídlili na pravém břehu Rýna. Oba tyto kmeny sjednotil v 5. století Chlodovík I. z rodu Merovejců (od sálských Franků), který roku 486 porazil posledního římského místodržícího Syagria v bitvě u Soissons a tím se Frankové mohli dostat dál do Galie.
Frankové se za Chlodovíka, díky jeho manželce Chrodegildě (Klotyldě) přiklonili ke křesťanství (viz kronikář Řehoř Tourský), tím se odlišili od ostatních barbarů, kteří zde sídlili.
Počátkem 6. století rozšířil Chlodovík svou pozici na JZ Galie, kde porazil Vizigóty (pomáhala mu Byzanc, za to měl Chlodovík uznat moc východního Říma). Centrem Franské říše se stala střední Francie s Paříží, jež byla místem franských králů (označovali se Merovejci, podle vybájeného předka Merovecha).
Za Chlodovíka se území dále rozšiřuje – o Durynsko, Burgundsko a Bavorsko.
Po Chlodovíkově smrti se území rozdělilo mezi jeho syny, což bylo ve franské historii častým jevem.
Říše byla rozdělena na tři části – Neustrii (s centrem Paříží), Austrasii (Remeš) a Burgundsko (centrum Orleans).
Během historie se však také území spojovalo a vládal zde jeden panovník, což bylo např. za Dagoberta I., jež vládnul v letech 629 – 639 a který bojoval proti Sámově říši (roku 631 u Wogatisburku).
Ve druhé pol. 6. stol. se skoro úplně uvolnila nadvláda merovejského rodu a v některých částech říše přejímají moc místní majordomové (= správci paláce – kontrolují, kdo hospodaří na královském půdě), z nichž postupně získávali převahu východofranští majordomové. Roku 687 spojil titul majordoma všech tří částí území Pipin II. (tím vlastně ukončil dějiny Merovejců, panovník zde byl jen formálně).
Od roku 720 začínají říši ohrožovat Arabové a proti nim se postavil Pipinův syn Karel Martel (byl levobočkem, ostatní nástupci Pipina II byli zabiti), která porazil Araby roku 732 v bitvě u Poitiers.
Roku 741 Karel Martel zemřel a říše byla rozdělena mezi dva syny Karlomana a Pipina Mladšího, kteří formálně dosadili na trůn legitimního nástupce Childericha III. (z merovejského rodu). V roce 747 se Karloman zřekl moci ve prospěch svého bratra a stal se mnichem v opatství v Monte-Cassinu.
V listopadu roku 751 svolal Pipin shromáždění všech velmožů do Soissons a nechal se s papežským svolením zvolit králem Franků. Vzniklo tehdy politické spojenectví mezi Franskou říší a papežem, což také ovlivňovalo i středověké dějiny (také v této době vznikl papežský stát, patrimonium sancti Petri, s centrem v Římě, který s menšími změnami přetrval až do roku 1870).
Pipin Mladší (někdy nazývaný Krátký) vládnul až do své smrti, tedy do 24. září 768.
Podobně jako jeho otec i on rozdělil říši mezi své dva syny – Karla a Karlomana, avšak roku 771 Karloman umírá a celému území začal vládnout Karel Veliký, za kterého dosáhla Franská říše svého největšího rozmachu.
Karel dále rozšířil území říše – připojil Langobardii (Lombardii) a roku 774 se nechal korunovat langobardským králem, dále připojil Bavorsko. Roku 778 dosáhl Karel kapitulace dvou arabských vůdců a získal Barcelonu a Geronu.
Karel také zahájil administrativní reformu v Akvitánii, jež mu měla dopomoci tuto okrajovou část říše lépe ovládat a roku 781 z ní vytvořil zvláštní království, jemuž vládl jeho syn Ludvík (budoucí Ludvík Pobožný).
V letech 772 – 804 bojoval proti Sasům, jejichž území se rozkládalo na dolním toku Labe, boje dovršil násilnou christianizací podmaněného saského území, to je část historie, která poukazuje na jednu ze stinných stránek dějin franské říše, poněvadž saští bojovníci, kteří odmítli křest byli popravováni. Po dobytí tohoto území pokračovala Karlova vojska na východ a v letech 805-806 zaútočila na slovanské kmeny (bojují i na území Čech).
Mezi největší politicky významné události patřila výprava, jež se konala na sklonku roku 800. Karel byl korunován římským císařem papežem Lvem III. Tím se stal symbolickým nástupcem římských císařů, což představovalo obrovskou prestiž tohoto panovníka v Evropě a tento způsob korunovace určil budoucí nabývání tohoto titulu v západním křesťanství.
Karel věděl, že pro dobrou správu říše je potřeba rozdělit území, což učinil, když jej rozdělil mezi své syny, ale jediný Ludvík jej přežívá a roku 813 je prohlášen císařem. Posledním dnem velkého císaře je 28. leden 814.
Po smrti otce začal vládnout Ludvík zvaný Pobožný, ale za jeho vlády začínalo hrozit rozpadnutí říše (hrozilo odtržení okrajových oblastí od říše, projevovaly se civilizační odlišnosti atd.). Ludvík se proto snažil aby se k těmto problémům nepřidal ještě jeden a to rozepře v dynastickém rodě a tak již roku 817 nechal korunovat svého nejstaršího syna Lothara.
Na konci června roku 840 Ludvík zemřel a o svá práva vládnout se začali hlásit jeho synové, což vedlo k verdunské smlouvě (843), podle níž bylo území rozděleno na tři samostatné celky (před ní – 842, byly dojednány tzv. štrasburské přísahy – spojenectví Ludvíka a Karla – nejstarší dochovaný dokument ve starofrancouzštině a jeden z nejstarších starohornoněmeckých). Nejstarší syn Ludvíka – Lothar získal Itálií a území mezi dnešní Francií a Německem, Karel Holý zbývající část Francie a Ludvík Němec Německo.
Žádné komentáře:
Okomentovat