Ludvík VI. (1108-1137) rozšířil území podléhající přímo panovníkovi. Jeho syn Ludvík VII. se oženil s Eleonorou, dědičkou rozsáhlého akvitánského vévodství, čímž chtěl svá území dále rozšířit.
Ludvík VII. se však účastnil 2. křížové výpravy (1147-49), během ní manželské vztahy ochladly a 1152 došlo k rozvodu. Eleonora se provdala za Jindřicha Plantageneta, hraběte z Anjou, což byl vzal francouzského krále. Tento sňatek se pro budoucí anglo-francouzské rozepře stal osudným.
Jindřich Platagenet se totiž roku 1154 stal anglickým králem (jeho matka byla vnučka Viléma Dobyvatele), tím připadla celá Akvitánie anglické koruně (Platagenetské statky ve Francii několikanásobně převyšovaly državu francouzského krále, nesmíme totiž zapomenout že již předtím angličtí králové ovládali území Normandie a Bretaně).
Ludvík VII. se snažil využívat rozepří mezi anglickým králem Jindřichem II. a jeho syny, avšak tato cesta nevedla k úspěchu. O trochu více byl úspěšnější jeho syn Filip II. (1180-1223), který pokračoval v politice svého otce a postupně si podmanil řadu území svých vazalů, včetně několika území, jež kontrolovali Angličané. Roku 1202 využil spory mezi Janem Bezzemkem a jeho leníky a během dvou let získal s výjimkou Akvitánie všechna území anglického krále ve Francii. Své zisky potvrdil roku 1214 vítězstvím v bitvě u Bouvines, kde porazil koalici Jana Bezzemka, říšského panovníka Oty IV. Brunšvického a flanderského hraběte (za to získal přízvisko August). Filip II. August během své vlády ztrojnásobil rozsah královské domény, upevnil mezinárodní postavení Francie a položil základ centralizované monarchie. Po něm nastoupil na trůn jeho syn Ludvík VIII. (1223-1226). Za jeho panování proběhla válka na jihu Francie, ve které dobyl většinu měst v Languedocu a ve které také získal anglické Poitou.
Po Ludvíkovi nastoupil na trůn Ludvík IX. (1226-1270), avšak na počátku za něj vládla jeho matka Blanka Kastilská. Poté se účastnil dvou křížových výprav (1248-1254, 1270). Usiloval o stabilizace hranic Francie a v roce 1259 uzavřel smlouvu s anglickým králem Jindřichem III., jenž uznal nároky Francie na většinu bývalých plantagenetských držav. Zemi tak na dlouhou dobu zabezpečil mír. Z Francie se stával nejmocnější stát na kontinentě (v této době je na starém kontinentu éra rozdrobených států – Německo, italské oblasti, Pyrenejský poloostrov). Mezinárodní postavení Francie se ještě zlepšilo, když bratr Ludvíka IX. Karel z Anjou zasedl ne trůn Neapolského království (1266).
Po Ludvíkovi IX. nastoupil na trůn jeho syn Filip III. (1270-1285), jenž se snažil získat titul římského panovníka.
Po něm vládnul Filip IV. Sličný (1285-1314). Oženil se s dědičkou navarského království a hrabství Champagne, čímž obě území připojil k Francii. V letech 1295-1303 válčil Filip Sličný s anglickým králem Eduardem I., aby získal zbylé plantagenetské državy na francouzském území. Pokus o podmanění bohatých Flander (součást dnešní Belgie s městy Bruggy, Ypre a Gent) skončil roku 1302 velkým protifrancouzským povstáním a těžkou porážkou v bitvě u Courtrai. Po Filipovi IV. Sličném ve Francii vládli jeho 3 synové – Ludvík X. (1314-16), Filip V. (131-22) a Karla IV. (1322-28).
V roce 1328 zemřel fr. král Karel IV. a s ním vymřela i přímá větev rodu Kapetovců, na trůn dosedl Filip VI. z rodu Valois, což byla vedlejší větev (Filip VI. byl syn bratra Filipa IV. Sl.). Filip VI. byl také nevlastním bratrem Blanky z Valois, 1. manželky Karla IV.
Na trůn si však dělal nárok i anglický král Eduard III. – jeho matka Isabela byla dcera fr. krále Filipa IV. Sličného (ale fran. právo neuznávalo dědičné nároky žen – od roku 1317). Zde vzniká jádro další sporu, který měl trvat přes sto let, který je však v této době ještě oddálen, protože Eduard III. přijímá v roce 1329 od Filipa VI. anglické území ve Francii v léno.
Žádné komentáře:
Okomentovat