Loading

10.3.3 LOLLARDI

Lollardibyli středověkým anglickým náboženským hnutím, které chtělo reformovat katolickou církev.

Lollardi se hlásili k Viklefovým reformním názorům, ale jeho učení si přizpůsobili a zjednodušili. Viklefovy radikální myšlenky byly dost silné, aby inspirovaly hnutí, které odolávalo perzekuci více než sto let a vytvořilo svou vlastní literaturu. Lidové hnutí anglických lollardů se podobalo valdenskému hnutí, ale nebyli jím nijak ovlivněni. Lollardi zprostředkovávali Viklefovy názory širší veřejnosti. Hnutí se rozvíjelo z univerzitních kruhů k méně vzdělaným vrstvám.

Přibližně od roku 1380 podnikali někteří kněží, mezi nimi i členové oxfordské univerzity, kazatelské cesty po celé zemi. Ostentativně zachovávali chudobu a pravděpodobně již užívali překladů Písma svatého, do kterého se na Viklefovu žádost pustili dva jeho žáci Mikuláš Hereford a Jan Purvey. Univerzitní lollardství postupně vymizelo, protože v řadách profesorů už nemělo své zastánce. Kázat začali kaplané a laikové a lollardství se postupně radikalizovalo. To už byli kazatelé stíháni ze strany katolické církve, docházelo k jejich věznění nebo dokonce upalování. Aby se zaplnily mezery vzniklé jejich pronásledováním, docházelo až do počátku 15. století k tajným svěcením.

Jako lollardi byli velmi brzy označováni věřící, které pro své přesvědčení získali Viklefovi žáci. Ve Flandrech a v Anglii se jednalo o pejorativní označení, které naráželo na jejich puritánskou přísnost a svědomitou zbožnost. Lollardi nakonec přisuzovali nejdůležitější místo morálce. Nekladli důraz na teologickou stavbu Viklefova učení, ale starali se pouze o praktické požadavky. Vyžadovali především zjednodušení obřadů, odstranění klerikální společnosti a sekularizaci majetku duchovních.

Nejvýznamnějším světským vůdcem hnutí byl John Oldcastle (patřil např. mezi lollardy, kteří si dopisovali s Janem Husem). Byl zatčen pro své viklefovské názory, ale podařilo se mu s pomocí lollardů uprchnout. V roce 1414 připravoval povstání a chtěl také zajmout královskou rodinu. Povstání však bylo prozrazeno a skončilo neúspěchem. Povstalci byli pobiti, 69 zajatců bylo popraveno. Oldcastle uprchl na venkov. Král mu několikrát nabízel milost pokud odvolá své názory. V roce 1417 byl zatčen a popraven.

Jiné povstání připravoval v roce 1431 Vilém Perkins, který hlásal konfiskaci všeho bohatství, ať už byli jeho držiteli laici nebo kněží. Také neměl úspěch. Tím se jenom prohlubovala nenávist vrchnosti vůči stoupencům Viklefova učení. Represe byla ještě tvrdší, hnutí které postihla se muselo stále obezřetněji skrývat. Přes pronásledování se udrželi až do reformace v 16. století a společně s vlivy německé reformace se stali podhoubím pro rychlý rozmach anglické reformace.

Lollardské hnutí našlo odezvu Čechách, kde mělo prokazatelný vliv na husitství. Na začátku husitské revoluce přijel do Prahy významný viklefovec a příznivec lollardů Petr Payne (zvaný Engliš), který se zakrátko stal jedním z nejvýznamnějších představitelů české reformace.



Literatura:
Beneš: Dějiny středověku. Rok 1000, Věk katedrál, Středověké město…
Machovec: Svatý Augustin, Praha 1967.
Spunar a kol.: Kultura středověku, Praha 1996.
Gurevič: Kategorie středověké kultury. Praha 1978.
Kidson: Románské a gotické umění, Praha 1973.
Le Goff: Kultuta středověké Evropy, Praha 1992.
Hrochová: Křížové výpravy ve světle soudobých kronik, Praha 1982.
Anne Brenonová: Kataři: život a smrt jedné křesťanské církve, Brno 2001.
Antoni Dalmau: Země zapomnění: Po stezkách katarů, Praha: Mladá fronta, 2001.
Jean-Pierre Cartier: Válka proti Albigenským, 1979.

Žádné komentáře:

Okomentovat