Tímúr, celým jménem Tímúr-i-Lang (neboli Tamerlán podle evropské výslovnosti) se narodil někdy v roce 1336 v Keshi (tj. dnešním Šahrisabzu v Uzbekistánu) poblíž Samarkandu. Jeho otec Teragaj byl náčelníkem kmene Barlasů. Jméno Tímúr Leng lze přeložit jako Tímúr Chromec nebo jako Železný Kulhavec, protože Tímúr znamená v turečtině „železo“. Kmen Barlasů náležel k poturčené skupině Mongolů. Již v dřívější době kmen Barlasů přijal islám. Tak se i mladý Tímúr stal pozorným čtenářem Koránu. Čtyři roky vedl život loupeživého feudála. Po zranění utrpěném na jedné loupeživé výpravě zůstal chromý a dostal onu tádžickou přezdívku Tímúr-i-Lang.
Samarkand se v průběhu 14. století stal největším střediskem obchodu a řemesel v Mávaránnahru. V roce 1366 se emírům Tímúrovi a Husajnovi (Tímúrovu švagrovi) podařilo lstí ovládnout Samarkand. Bylo jen otázkou času, kdy mezi oběma dojde ke střetnutí. To se stalo roku 1370 a vítězně z něho vyšel Tímúr. Zajatý Husajn byl popraven.
V roce 1370 Tímúr stanul v čele vlády mongolského státu Čagataj. „V tehdejší době bylo zakořeněno mínění, že chánem může být jen potomek Čingischánův. Proto Tamerlán, ačkoli měl část území bývalé říše Mongolů ve svých rukou, nepoužil pro sebe titul chán, nazýval se jen emírem a chlubil se tím, že by mohl mít titul „gurgan“ (z mongolského güregen, „zeť, rozumí se Čingischánův), neboť měl za ženu vdovu po emíru Husejnovi, která byla dcerou chána Gazana, a ten byl z rodu Čingischánova.“ Také Tamerlánovo vojsko bylo organizováno zcela podle Čingischánova vzoru. Jeho organizaci v průběhu doby postupně ještě zdokonalil. Jeho vojsko sestávalo z pěchoty i jízdy. Pěchota se u něho stala významným vojenským činitelem. Tímúrovo vojsko použilo poprvé na Východě střelných zbraní. Mongolská vojska byla úplně odlišná od všeho, co znala Evropa. Byla založena na rovnosti, poslušnosti a disciplíně. Každý muž měl přesně určené místo ve vojsku i v ležení. Na rozdíl od Čingischána se Tímúr nesoustředil na správu a rozvoj dobytých území, Tímúr dobytá území plenil. Jejich poklady odvážel do svého paláce v Samarkandu. Odevšad, kam přišel, odváděl do Samarkandu nejlepší lidi, hlavně řemeslníky. Za jeho vojsky zůstávala obrovská zkáza, lemovaná velikými pyramidami z lebek nepřátel. Přitom měl Tímúr velké pochopení pro umění a literaturu, ze svého sídelního města učinil středisko kultury.
Aby upevnil svou moc a odvedl mávaránnahrské šlechtice od vnitřních vzpour a sporů, zahájil rozsáhlé dobyvačné války. V počátečních letech své vlády se Tímúr soustředil na podrobení sousedních kmenů. Roku 1383 se obrátil proti Persii a mezi lety 1380 až 1389 dobyl Írán, Mezopotámii, Arménii a Gruzii. Ve stejném období Tímúr zpustošil i jižní Povolží.
Roku 1387 se Tamerlán střetl s Tochtamyšem, vládcem Zlaté Hordy, svým někdejším vazalem. Tochtamyš byl poražen. Zanedlouho již opět vpadl na území ovládaná Tamerlánem. Roku 1390 vytáhl Tímúr přes Kazachstán proti Tochtamyšovi. 18. dubna 1391 jej u Kunduzče porazil. Přesto Tochtamyš pokračoval v budování opozice proti Tamerlánovi, hledal spojence v Egyptě a Litvě. 15. dubna 1395 jej Tamerlán znovu porazil na řece Tereku, ale Tochtamyš opět prchl. Tamerlán dobyl Saraj-Berke, hlavní město Zlaté Hordy a zničil všechna centra bohatství a obchodu Zlaté Hordy. Tím se Zlatá Horda stala druhořadým státem a byla přerušena významná obchodní cesta z východní Evropy přes Zlatou Hordu do Číny. V celém rozlehlém a nedávno ještě bohatém kraji nastal úpadek tržišť a řemeslné výroby. Tamerlán si byl vědom, že spravovat rozsáhlé zlatohordské stepi ze vzdáleného střediska v Samarkandu je velmi obtížné, proto se rozhodl pouze vojensky a hospodářsky zlomit moc Zlaté Hordy, ale její území neobsazovat. Přerušení obchodních cest přes Zlatou Hordu způsobilo, „že téměř po tři následující desetiletí byl celý obchod Středomoří s Asií veden jen karavanními cestami přes Írán, Bucháru a Samarkand, jež byly v moci Tímúrově.“
V roce 1390 Tímúr vtrhl do Ruska a o dva roky později se vrátil přes Persii zpět do střední Asie. Vzpouru, která proti němu v Persii propukla, potlačil tím nejkrutějším možným způsobem – nechal povraždit všechny, kdo proti němu povstali, včetně celých jejich rodin, města povstalců nechal spálit.
V roce 1398 napadl Tímúr bez zjevné příčiny Indii, aby vykořenil nevěřící. 12. září jeho vojska dorazila k Indu a táhla dál po levém břehu. Brzy obsadila Dillí, zmasakrovala místní obyvatelstvo a zničila vše, co nebylo možné odvézt do Samarkandu. Zkáza Indie byla taková, že jen Dillí to trvalo více než jedno století, než dosáhnulo své původní, předinvazní velikosti. V Indii ovšem Tímúr nemasakroval jen civilní obyvatelstvo – po bitvě u Panipatu 17. prosince roku 1398 nechal popravit sto tisíc zajatých indických vojáků. Tamerlánův útok způsobil rozpad Dillínského sultanátu. Tamerlánův potomek Bábur se stal zakladatelem indické dynastie Velkých Mughalů.
Již od roku 1399 připravoval útok proti mamluckému sultánovi v Egyptě a osmanskému sultánovi Bajazídovi I. V roce 1401 dobyl Sýrii a jen v Damašku nechal povraždit dvacet tisíc obyvatel, když rozkázal, že se každý muž musí vrátit alespoň se dvěma nepřátelskými hlavami. V červnu 1401 dobyl Bagdád. Obdobně jako po dobytí Damašku následoval i v Bagdádu masakr obyvatel. Hned následujícího roku podobným způsobem zpustošil říši osmanského sultána Bajezída I. po vítězství u Ankary 20. července 1402. Sám Bajezid byl zajat a brzy zemřel v zajetí. Bajezídovou porážkou Tímúr na několik desetiletí uchráníl Evropu před osmanskou expanzí. Tímúrovým posledním tažením bylo dobytí Smyrny, roku 1402, ovládané johanity.
Některé státy v této době již začaly platit Tímúrovi poplatek za to, že jeho hordy nezaútočí na jejich území. Mezi nimi také egyptský sultán a byzantský císař. Roku 1404 po návratu z několikaletého tažení začal Tímúr plánovat vpád do Číny proti říši dynastie Ming. Tento svůj záměr již neuskutečnil, 19. ledna roku 1405 náhle zemřel. Byl pohřben v Samarkandu, kde je jeho hrobka, Gúr Emír, dodnes jedním z největších architektonických monumentů tohoto města. Jeho nástupcem se stal Šáhruch. Brzy po Tímúrově smrti ztratila říše Tímúrovců část dobytých území. Za Šáhruchovy vlády si Tímúrovci sami přisvojili titul sultánů. Po Šáhruchově smrti (1447) se stal sultánem celého tímúrovského státu jeho syn Ulúgk-bek, velký učenec, který ovšem již nebyl s to udržet jednotu celé říše. Na počátku 16. století Tímúrovský stát podlehl Uzbeckému chanátu.
Literatura
KNOBLOCH, E.: Putování k Mongolům. Praha 1964.
SIDOROVOVÁ, N. A. (red.): Dějiny světa (Svazek III). Praha 1960.
The New Encyclopaedia Britannica (Volume 11). Chicago 1991.
KNOBLOCH, E.: Putování k Mongolům. Praha 1964.
SIDOROVOVÁ, N. A. (red.): Dějiny světa (Svazek III). Praha 1960.
The New Encyclopaedia Britannica (Volume 11). Chicago 1991.
Žádné komentáře:
Okomentovat