Loading

24 EVROPSKÁ POLITIKA V OBDOBÍ NACIONALISMU

Problém při Vídeňském kongresu
- obyvatelé zklamaní s vyhnáním Francie
– Hnutí za jednotu Německa 1815
- získalo přívržence - učitelé studenti(poprvé 1817 ve Wartburgu-Martin Luther)
- 1819 atentáty = záminka pro zásah proti celému studentstvu, svolal poradu Karlovy Vary = omezení akademických svobod (na univerzitách nesmí bát přívrženci učitelé myšlenky sjednoceného Německa)

Itálie chtěla sjednotit
- karbonáři 1820 povstání v Neapolsku
- král přijal ústavu
- převrat v sardinském království
- proti Neapoli a Sardínii 1821 Svatá aliance vysílá vojsko

1820 revolta ve Španělsku
- přinucen král přísahat na ústavu
- opora ve městech, ale ne na venkově
- návrh Ruska, Rakouska na intervenci
- proti Velká Biránie
- dohodli se, že intervenci provede 1823 Francie


1825 povstání děkabristů
- po smrti Alexandra I. nastoupil omezený Mikuláš I.
- liberálové důstojníci pokusili o převrat
- chtěli, aby vojsko nastoupilo na Senátním náměstí v Petrohradu
- nepovedeno a potlačeno (třicet let měli v Rusku klid)

24.1 KRIZE SVATÉ ALIANCE

1830 – červencová revoluce ve Francii
- plán francouzského krále KARLA X.
– návrat k absolutismu
- proti „měšťanský král“ LUVÍDK FILIP I. – orleánská větev bourbonského rodu
 tento převrat byl v rámci západní Evropy uznán za legitimní

1830 – povstání v Belgii
- proti Nizozemské nadvládě
– uznáno
- pomoc Francie – vojensky
- Francie + Velká Británie – garantovala jeho neutralitu

Neúspěšná povstání v německých, italských státech a ruském záboru Polska.

Střední a severní Itálie
- také spoléhali na pomoc Francouzů
- rakouský vojenský zásah proti povstání
- ve francouzském exilu založil GIUSEPPE MAZZINI – tajný revoluční spolek MLADÁ ITÁLIE

MLADÁ EVROPA – 1834 BERN
- proti svaté alianci

MLADÉ NĚMECKO
NĚMECKÝ CELNÍ SPOLEK – 1834

1830 – POLSKÉ KONGRESOVÉ KRÁLOVSTVÍ
- pod carskou nadvládou
- povstání Poláků bylo brutálně potlačeno ruskými vojsky
- „kongresovka“ se prakticky stala gubernií
- mnoho povstalců buď na Sibiř nebo do exilu – POLSKY ZAGRANICZNEJ

Snaha o britsko-francouzské sbližování
- Francie – koloniální impérium – Alžírsko, Oceánie + vůči Evropě vznesla revoluční požadavek přirozených hranic na Rýně x nacionalistické pozdvižení v Německu
- 40. léta – upevňování britsko-francouzské solidarity návštěvou královny VIKTORIE v Paříži

24.2 NĚMECKÉ NÁRODNÍ HNUTÍ

Požadavek jednoty národního státu bez vlády knížat.

1815 – na německých univerzitách – studenti, profesoři.

Vlastenecké spolky – slavnost na hradě Wartburg – 1817
- 300. výročí reformního vystoupení M. LUTHERA
- pořádaná studenty z Jeny = manifestace za jednotu a národní svobodu

Politické atentáty radikálů – 1819
- student KARL LUDWIG SAUD zavraždil konzervativního a populárního spisovatel AUGUSTA VON KOTZEBUE, který v novinách napadl studentské hnutí a byl považován za ruského špiona
- záminka pro Metternicha k zásahu

Zástupci německých státu pozváni do Karlových Varů k jednání – KARLOVARSKÉ USNESENÍ
- omezení akademických svobod
- studenti a učitelé pod přísným policejním dohledem
- zostření cenzury novin
- tajné sledování revoluční aktivity
- zákaz vlasteneckých spolků

Další nepokoje, demonstrace, i za účasti řemeslníků a dělníků.
Průmyslová oblast Saska, pokus o radikální převrat ve Frankfurtu.
Kampaň za svobodu tisku.

Vrchol – 2. vlna národního hnutí – HAMBAŠSKÉ SLAVNOSTI
- 1832 na hoře HAMBACH U NEUSTADTU, Falc
- požadavek zřízení republiky, národní jednoty, zásah rady německého spolku, úplné potlačení svobody tisku a shromažďování
- vítězná reakce
- kroky k budoucí jednotě – iniciativa Pruska – vznik Německého celního spolku 1834 – bez účasti Rakouska

24.3 FRANCIE

Liberálové mají silný vliv
- v poslanecké sněmovně = legální

Dvě skupiny nelegální:
- demokraté - odkaz republiky
- bonapartisté

1824 na trůn Karel X
- cesta pro krajní monarchisty
- návrat k poměrům před 1789
- zákon o restituci majetku, který ztratila aristokracie při revoluci a zákon o zákazu kritiky církve

Proti liberálové
- agitace
- vyhráli volby, ale král s nimi nechtěl diskutovat
- 1830 protestní petice

Karel pak nechal parlament rozpustit a chtěl se rozejít s ústavou - poslední kapka.

- 26. července 1830 protest poslanců, žurnalistů, studentů
- 27. 7.1830 se připojili rolníci a řemeslníci
- vyrostly barikády

28.7.1830 – útok
- dobyta radnice a zbrojnice
- do čela liberálové
– Karel prchá
- vytvořena prozatímní vláda a příprava ústavy

Sněmovna zvolila novým králem Ludvíka Filipa Orleánského
- otec se během revoluce zřekl rodu a přistoupil k revoluci
- červencová monarchie
- rozšířil občanské svobody, cenzus jen malinko nižší

Republikáni se pokouší zvrátit moc na svou stranu – neuspěli

30. léta byla obdobím prosperity – obrovské zisky bankéřům.
1839 krize.

24.4 BELGIE, BRITÁNIE

Belgie
  • po vídeňském kongresu připojena k severnímu Nizozemí
  • nespokojeni s centralismem
  • zavádění nizozemštiny do Belgie, preferování kalvinismu
  • zprávy o Paříži - 25.8.1830 povstání – vojsko, ale král ustoupil, protože nechtěl krveprolití
  • samostatnost
  • svoboda slova a shromažďování a chrání soukromý majetek
  • útočiště politických emigrantů
  • Nizozemsko chtělo zpět Belgii, ale proti mocnost, které udělali z Belgie neutrální stát


Británie
  • hnutí za volební reformu – chartistické
  • 1833 program Charta lidu a požadavek všeobecného hlasovacího práva pro muže, zrušení majetkového centu pro poslance
  • 1839 ji předložili parlamentu, ale ten ji odmítl
  • poté hnutí získalo tři miliony podpisů – zase stejně
  • poté hnutí opadlo, protože se lid spíše zajímali o finanční a sociální podmínky
  • tradeuniony - sdružení dělníků

24.5 POLSKO, BALKÁN

Polsko
  • Poláci chtějí vybojovat nezávislost
  • povstání v důstojnické škole ve Varšavě (přidala se inteligence)
  • vyhnali ruské úředníky z Varšavy
  • ovládli velkou část území
  • sejm prohlásil Mikuláše za sesazeného
  • car v květnu 1831 zaútočil
  • bitva u Ostroleky – Poláci hrdě poraženi
  • perzekuce nebo emigrace
  • Mikuláš zrušil autonomní statut zrušil vojsko univerzitu a mnoho středních škol
  • Poláci rusifikováni
  • centrum povstání v Krakově (od 1815 svobodným městem), Haliči a Poznani

Balkán
  • každá velmoc má jiný názor
  • car se převtělil do ochránce křesťanů (kontrola Středozemního moře)
  • proti Velká Británie, Francie
  • do Podunají chce Rakousko
  • = východní otázka

24.6 BOJE

  • vyvrcholení 1830 ve Francii k moci liberálové
  • ruský car chtěl vysílat intervenční vojska do Belgie X obě mocnosti
  • nakonec car musel souhlasit, ale za cenu potlačení povstání v Polsku
  • 1833 schůzka Ruska, Rakouska, Pruska v Mnichově Hradišti = nadále trvá Svatá aliance a podpora proti neposlušným poddaným
  • 40. léta se Metternich snažil sblížit se s Francií(obava před liberálem pruským králem Fridrichem Vilémem IV.-mohla by nastat protirakouská ofenziva) – ke sblížení nedošlo, protože byl pro Francouze Metternich zkompromitován


Literatura např.

MORGAN, K. O. Dějiny Británie. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999.
ŠESTÁK, M. Dějiny jihoslovanských zemí. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998
HRADEČNÝ, P. a kol. Dějiny Řecka. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998
MÜLLER, H. – KRIEGER, VOLLRATH, H. Dějiny Německa. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1995

25 PŘEHLED HISTORICKÉHO VÝVOJE V MIMOEVROPSKÝCH OBLASTECH

AFRIKA
  • převaha kmenového zřízení
  • jen místy státy
  • sever a středomořské pobřeží – pod kontrolou OSMANSKÉ ŘÍŠE
  • vnitrozemí – domorodí panovníci
  • rozdílné bohatství a vnitřní stabilita kmenových států
  • nejvyspělejší – ETIOPIE
  • jih – 17. století – evropská kolonizace z Nizozemí – BÚROVÉ = sedlák – samosprávné území, základ pozdějšího státu
  • přímý evropský vliv v Africe byl do r. 1880 omezený (Kapsko, severoafrické pobřeží, Senegal, Angolu, Mosambik, několik malých pobřežních území)
  • 1882 obsadila Británie Egypt (roku 1869 byl otevřen Suezský průplav)
  • Německo začalo prohlašovat svrchovanost nad řadou afrických území a obě země se střetly navzájem, tak i s dalšími evropskými státy usilujícími o rozšíření svého koloniálního panství

Konflikty vedly ke svolání mezinárodní konference o Africe do Berlína v letech 1884-85
- mezinárodní konference o afrických záležitostech
- měla zmírnit napětí pramenící z koloniálního dělení Afriky

14 evropských i mimoevropských států (vč. USA) se dohodlo na spolupráci
- v boji proti otrokářství a obchodu s otroky
- na zásadách volného obchodu v povodí Konga
- na svobodné plavbě po Kongu a Nigeru

Stanoveny principy pro další koloniální aktivity
- aby koloniální soupeření nevedlo k válkám mezi velmocemi

Stanovení pravidel pro budoucí vyhlašování koloniální svrchovanosti nad částmi afrického území
- nárokům jednotlivých mocností musí předcházet skutečná a účinná okupace území
- belgický král Leopold II. Získal Svobodný stát Kongo

Odstartován nechvalně známý hon o Afriku (scramble for Africa)
- na jeho konci zůstala o 20 let později v Africe nezávislá pouze Etiopie a Libérie

25.1 ASIJSKÉ ZEMĚ

  • stará kulturní tradice
  • vyspělá řemesla
  • pevná státní struktura
  • vysoká úroveň vzdělanosti

Pomalý vnitřní vývoj
– státní zásahy do ekonomiky
- brzda individuální podnikavosti
- přežitky, naturální směny
- vpády kočovníků
- boj podrobených národů za svobodu – oslabování říší

Dříve mocná: Persie, Indie, Čína, Japonsko, Turecko – pod vlivem evropských mocností.

25.1.1 ČÍNA

17. století – jeden z největších států světa.
Čínské nížiny, vazalská území – Korea, Mandžusko, Indočína.

Vpád dynastie MING
- nadvláda a útlak bojovných MANDŽUŮ

DYNASTIE ČCHING – 1644-1911
- císařové uctíváni jako Bohové
- nádherné paláce, bohatství pokladů
- císaři podléhá úřední – byrokratický aparát, správa provincií, armáda

Kočovní Mandžuové ovládli Číňany
- privilegované postavení
- bránily se vzájemnému smíšení s Číňany
- bezprávní porobení Číňané nosili potupný cop – znak poddanství

- po počátečním rozkvětu – stagnace, úpadek
- obavy o ztrátu nezávislosti před koloniální Evropou
- politika uzavřenosti = vědomá izolace od vnějšího světa
- prohloubilo se zaostávání
- 1757 – přístup Evropanů omezen jen na přístav KANTON
- 19. století – otevřeny trhy evropskému vlivu


Opiová válka

Dovoz opia Brity vyvolal v r. 1840 konflikt, který koncem 19. stol. vedl k rozpadu Čínské říše. R. 1830 začali Britové dovážet do Číny opium. Užívání opia nejenže poškodilo zdraví tisíců Číňanů, ale mělo za následek i odliv velkého množství stříbra, kterým se za opium platilo. Aby se zabránilo obchodování s opiem, vydal císař Süan-cung r. 1839 přísný zákaz užívat opium a vyslal do Kantonu komisaře, který v něm nechal zničit 1000 tun opia nacházejícího se ve vlastnictví britských obchodníků.
Britové na tento čin odpověděli ostřelováním čínských přístavů a přinutili Čínu r. 1842 podepsat nankingskou smlouvu. Kromě značného odškodnění dosáhli Britové i otevření pěti smlouvou určených přístavů a stanovení pevných obchodních tarifů. Nankingská smlouva byla první z celé série pro Čínu nevýhodných smluv, kterými si evropské mocnosti postupně zajišťovaly odstoupení čínského území a obchodní privilegia.
R. 1856-1860 došlo opět k ozbrojeným konfliktům. Tiencinskou (1858) a pekingskou (1860) smlouvou si Evropané vymohli další výhody. Rusko získalo na základě ajgunské smlouvy (1858) celou oblast na sever a východ od řeky Ussuri. R. 1876 se začalo rozpínat Japonsko, r. 1885 si zajistilo hegemonii nad Koreou a ve válce r. 1894 až 1895 nad Tchaj-wanem (Formózou).

25.1.2 INDIE

OBDOBÍ ŘÍŠE VELKÝCH MUGHALŮ
- sjednocení
- mongolští nájezdníci – 1526-1750
- dočasně klidný vývoj, náboženská tolerance – muslimové, hinduisté

AKBAR VELIKÝ – 1556-1608
- rozkvět
- podpora umění a stavitelství – sídelní město ÁGRA

SULTÁN ŠAHDŽAHÁN – 1628-1658
- územní expanze
- stavby paláce v Ágře a Dillí
- mešity
Mauzoleum TÁDŽ MAHAL – pro manželku MUMTÁZ MAHAL
- 1632-1653 - postaveno u města Uhry na terase 250m široké
- kupole vysoká 75m
- v rozích 4 štíhlé minarety
- okolí s parkovou úpravou
- v průčelí bazén
- uprostřed mauzolea 8boká pohřební síň s výklenky zdobenými reliéfy z bílého mramoru
- vrchol mughalské architektury

Po oslabení moci Mughalů – znovu rozdělení na řadu států

Počátek 18. století – vláda Mughalů jen v severní Indii
- vpády kočovných Afghánců a Peršanů do severozápadní oblasti
- autonomistické tendence SIKHŮ na severu
- konec náboženské tolerance


Bohatství země:
- cenné kovy, drahokamy, vzácné dřeviny
- cenné plodiny – koření
- lákalo zájem evropských mocností


Kolonialismus:
- 16. století – PORTUGALSKO – výnosný obchod
- 1630 – vytlačeno Portugalsko ANGLIÍ
- 17. století – NIZOZEMÍ
- VÝCHODINDICKÁ SPOLEČNOST + obchodní stanice


FRANCIE – francouzská VÝCHODOINDICKÁ SPOLEČNOST
- ovládli přístavy, na jihu opěrné body
- místní knížata RÁDŽOVÉ – poskytli domorodé vojáky – SIPÁHÍJE – početná disciplinovaná armáda
- Francie využívala vzájemných sporů mezi vládci
- podpora chráněnců – zato územní zisky
- 1740 dobyt MADRÁS, ale opět ztracen
- 1769 francouzská VÝCHODOINDICKÁ SPOLEČNOST rozpuštěna
- 1715 ovládli ostrov MAURITIUS
- změna poměru sil v Evropě ve prospěch Anglie – po sedmileté válce – 1756-1763


BRITSKÁ EXPANZE – zastaven vývoj indických států
- polovina 18. století
- likvidace francouzského panství v Indii
- ovládnutí nejbohatšího BENGÁLSKA
- podmanění celé Indie
- zisky, bezohledné kořistění, výroba, vývoz opia, vlněných látek
- úpadek domácího řemesla i zemědělství
- pokles produkce, hladomory
- Indie nazývána perlou britské koloniální říše

25.1.3 JAPONSKO

Svébytná civilizace v „říši vycházejícího slunce“.

Počátek 17. století – knížectví sjednoceno pod vládou jednoho vládce – ŠOGÚNA – Z RODU TOGUKAWA
- císař v čele státu jen formálně, neměl žádnou moc
- politika izolace – více než 200 let před cizinci
- zpočátku hospodářský a kulturní rozkvět – konec dlouhých válek

Privilegovaná vrstva SAMURAJŮ
– obdoba evropské šlechty
- ovládali bojové umění
- vzdělaní, kultivovaní
- umění KALOGRAFIE – krásné písmo
- schopnost skládat básně
- čajový obřad

Závislí ubozí rolníci
– pěstovali pro samuraje rýži

Nejníže postavení – kupci a řemeslníci

Od konce 18. století – zaostávání japonské civilizace zvláště ve vědě a technice.

25.1.4 ZADNÍ INDIE, INDONÉSIE

ZADNÍ INDIE
  • sféra čínského vlivu
  • nezávislost jen království SIAM – dnes Thajsko

INDONÉSIE
  • 17. – 19. století – nizozemská nadvláda nad souostrovím
  • opora o polonezávislé sultanáty na jednotlivých ostrovech
  • obchod s kořením
  • nizozemský monopol na obchod se zeměmi mezi mysem Dobré naděje a Maghalhaesovým průlivem – MOLUKY, BATÁVIE, JÁVA, THAJSKO, TCHAJ-WAN, CEJLON

25.2 AMERIKA

USA 2. 12. 1823 - Monroe: Amerika Američanům

  • Vyhlásil prezident James Monroe princip politického nezasahování evropských sil do záležitostí amerického kontinentu.
  • Doktrína, která byla zaměřena proti intervenčním snahám Svaté aliance založené v r. 1815, požadovala striktní oddělení Starého a Nového světa. Amerika měla podle prezidenta patřit Američanům právě tak, jako Evropa evropským státům.
  • Bezprostřední pohnutkou k zformulování této nové zahraničně politické doktríny byly územní nároky carského Ruska na Aljašku až po 51 st. severní šířky od jihu (v blízkosti dnešního Vancouveru).
  • Kromě toho členové Svaté aliance (Prusko, Rakousko, Rusko a Francie) hrozili, že zasáhnou do boje španělských kolonií Jižní Ameriky za nezávislost na straně Španělska.
  • Monroeova doktrína dokumentovala rostoucí politické sebevědomí mladého, teprve od r. 1776 nezávislého národa.
  • Spojené státy nejenom odmítly politický vliv cizích mocností, ale současně prohlásily Latinskou a Střední Ameriku za oblast svého politického a hospodářského vlivu.
  • Kromě toho odmítaly spojenecké svazky s jinými mocnostmi, protože by to znamenalo jednostranný politický závazek a tím i zúžení svobody jednání Spojených států.
  • Monroeova doktrína byla v praxi úspěšná - evropští vládci se vzdali intervence v Jižní Americe a ruský car se dohodl s USA o jižní hranici Aljašky na 54 st. severní zeměpisné šířky.

25.2.1 STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA 1830

Nezávislé státy Střední a Jižní Ameriky

Boj jihoamerických států za nezávislost skončil. Od r. 1811 se téměř každý rok vymanila jedna země ze španělské nadvlády.

Ústřední postavou tohoto zápasu byl Simon Bolívar, zemřel 1830.

  • Jako první vyhlásila svou nezávislost v r. 1811 Venezuela (5.8.).
  • Po ní následovalo Chile v r. 1812 a v r. 1813 Paraguay.
  • Španělé se i nadále snažili o znovuzískání Venezuely, ta však byla od r. 1818 s definitivní platností nezávislá.
  • V r. 1815 prosadila Brazílie své zrovnoprávnění s mateřskou zemí - Portugalskem - povýšením na království.
  • 1822 (7.9.) se pak osamostatnila. Spojené provincie Rio de la Plata (Argentina) se od Španělska odtrhly v r. 1816 (25.5.1810, 9.7.1816).
  • Bolívar a jeho přívrženci se snažili vytvořit spojenou Jižní Ameriku podle severoamerického vzoru.
  • 1819 (7.8.) se Nová Granada a Venezuela spojily do republiky Velká Kolumbie, v r. 1821 se k nim připojila Panama a v r. 1822 Ekvádor.
  • Jednota však netrvala dlouho, v r. 1829 se odtrhla Venezuela, v r. 1830 i Ekvádor, ostatní území vytvořily republiku Nová Granada.
  • V r. 1823 byla vyhlášena nezávislá republika v Mexiku, které bylo od r. 1813 císařstvím závislým na Španělsku.
  • V r. 1825 získala nezávislost Bolívie, v r. 1827 Peru a v r. 1828 Uruguay.
  • Mladé státy zápasily s obrovskými problémy. Velké těžkosti těmto bývalým španělským a portugalským koloniím, dříve naprosto závislým na svých mateřských zemích, způsobovala výstavba hospodářství.
  • Vnitropolitická situace byla dále komplikována konflikty mezi domácími Indiány a kreoly, potomky přistěhovaných Evropanů.

25.2.2 STŘEDNÍ AMERIKA 1841

Suverenita španělských kolonií
  • Snaha o sjednocení bývalých španělských provincií ve Střední Americe selhala: Salvador jako poslední bývalý členský stát Středoamerické konfederace vyhlásil svou nezávislost.
  • Násilné osamostatňování od Španělska začalo ve Střední Americe v r. 1810.
  • Revolucionáři bojovali proti španělským jednotkám se střídavým úspěchem.
  • Nakonec jim pomohl zásah Svaté aliance ve Španělsku v roce 1823 a vyhlášení Monroeovy doktríny 2. prosince 1823, neboť tím došlo k oslabení Španělska.
  • Pokus o zachování dosavadních španělských správních celků v podobě federace nebo konfederace trval ovšem jenom krátce: bývalé provincie generálního kapitanátu Guatemaly a bývalého místokrálovství Nové Španělsko se sice dohodly na zřízení ústřední vlády a pěti zemských vlád s vlastními prezidenty a parlamenty, ale spor o formu státu a vztah k církvi nakonec vedl k úplnému rozpadu spolku.
  • Nejdříve se v r. 1838 odtrhly Nikaragua a Kostarika, v r. 1839 potom Guatemala a Honduras, poslední pak byl E1 Salvador.

25.2.3 VÝVOJ V USA DO ROKU 1918

Mír s Velkou Británií = hranice se posunula jejich západní hranice k řece Mississippi.

Zájmy však byly větší.
- 1803 od Napoleona zakoupena Luisiana
- 1819 zakoupena Florida od Španělska
- 1819 USA A VB se dohodly na společné správě severozápadního území
-1849 západní pobřeží si rozhodlo stát se členem unie  přístup k Tichému oceánu
- Mexiko odstoupilo nejdříve část země Texasu, později Kalifornii-zlato
- 1867 naposledy koupili Aljašku

  • proudy desetitisíců kolonistů, především z Evropy – rodinné farmy
  • proti pochopitelně původní obyvatelé, tedy Indiáni
  • do 1860 byli rovnocennými partnery, pak se situace zhoršila, protože kolonisté chtěli více půdy, třeba stavba železnice
  • 60. léta: Indiáni jsou méněcenná skupina, které přinutí k „civilizovanému“ životu a naučí soukromé vlastnictví X Indiáni - pochopitelně
  • postupně tlačeni do vymezených teritorií - rezervací
  • 1887 zákon, který umožnil Indiánům koupit si půdu a vytvořit farmu, ale nesměli žádat celistvá území mimo rezervace

JIŽNÍ STÁTY
  • základní jednotka plantáž – práce černých otroků
  • roku 1860 tvořili třetinu z 12. mil. obyvatel
  • hodnota otroků vzrostla během 1. pol. 19 stol. na trojnásobek - zákaz dovozu otroků, nové technologie
  • dvě třetiny plantáží byly na bavlnu, zbytek tabák, třtina, rýže
  • 400 tis. plantážníků (pouze 2 tisíce mělo více než sto otroků)
  • bohatí plantážníci ovládli zem více než bohatí průmyslníci na severu
  • pečovali o tělesný stav otroků-jen
  • nesměli propustit otroky na svobodu


SPORY SEVER JIH
  • otázka zavedení či zákazu otrocké práce - nové státy na západě
  • na severu odpor otrocké práce a tolerování zběhnutých otroků
  • ale spíše šlo o to, kdo bude mít slovo v nových státech
  • spor na hraně - republikán A. Lincoln vyhrál prezidentské volby
  • 1861 státy jižní unie vystoupily z Unie a založily Konfederaci
  • vojska útočí na federální pevnosti a vyhlašují válku
  • sever se zbrojí: dvě armády cíl je odříznout od Mississippi a Atlantiku
  • vítězný jen západní směr – Grant
  • jihovýchod měl lépe pod vedením plantážníka Lee
  • jih kapituloval roku 1865
  • sever nevel válku kvůli otrokům, ale pro zachování unie
  • 1863 Lincoln prohlásil otroky za svobodné občany
  • otázka co dál s mírem: postihnout jih(například rozdělením půdy) X nepostihnout jih – Lincoln
  • 1865 byl Lincoln zabit
  • jeho odkaz je v tom, že vybojoval půdu pro chudé lidi na nových územích: 1862 Homestead act-bezplatně 160 akrů půdy


Prameny a literatura:
Beneš,Z.: Dějiny středověku. Praha. 1994.
Strnad,J. a kol.: Dějiny Indie. Lidové noviny. Praha. 2003.
• Daněk, Petr. Nerovnoměrný rozvoj světa: kolonialismus, neokolonialismus a diskurz rozvoje.
• Kinder, Hermann, Hilgermann, Werner. 1998. Encyklopedický atlas světových dějin. Praha: NLN.
• Krejčí, Oskar. 1997. Mezinárodní politika. Praha: Victoria Publishing.
• Pečenka, Marek, Luňák, Petr a kol. 1999. Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri.
• Navrátil, Jan: Stručné dějiny USA. Praha. 1984.

26 REVOLUČNÍ ROK 1848 - 1849 V EVROPĚ

Revoluce 1848-1849
- série cca 50 revolučních akcí v celé Evropě
- ozn. také jako „jaro národů“
- jde o vyvrcholení hnutí směřujícího k občanské společnosti


1. Evropské země v předvečer revoluce
  • prvním výrazným otřesem pro systém Svaté aliance byl rok 1830 - červencová revoluce v Paříži zmařila plán francouzského krále Karla X. na návrat k absolutismu
  • do čela konstituční monarchie vynesla Ludvíka Filipa I. z orleánské větve Bourbonů - tento převrat byl v rámci západní Evropy považován za legitimní
  • za legitimní byl považován také převrat v Belgii proti nizozemské nadvládě (25.7. 1830)
  • belgičanům vojensky pomohla Francie, uznala jejich stát a společně s VB garantovala jeho neutralitu
  • nezdarem ale skončila další povstání v italských a německých státech i v ruském záboru Polska
  • také Itálie spoléhala na pomoc Francouzů, ale zásah rakouských vojsk byl rychlejší a masivnější
  • 1832 Giuseppe Mazzini založil ve francouzském exilu tajný spolek „Mladá Itálie“
  • připravoval osvobození a sjednocení Apeninského poloostrova a usiloval o vytvoření celoevropské konspirační sítě proti systému Svaté aliance (Mladé Německo, Mladé Polsko,...)
  • ústředím měla být organizace „Mladá Evropa“- založena 1834 v Bernu
  • revoluční vlna roku 1830 zasáhla také polské království, které se nacházelo pod carskou nadvládou
  • povstání Poláků hrubě potlačeno ruskými vojsky (poraženi v květnu 1831 v bitvě u Ostrołęky)
  • „kongresovka“ (tzv. Kongresové království, ozn. po Vídeňském kongresu, který Polsko rozdělil) se stala fakticky gubernií
  • mnoho povstalců putovalo do sibiřského vyhnanství, jiní prchli do západní Evropy

2. Situace v předvečer revoluce
  • za příčiny revoluce je možno označit vliv průmyslové revoluce na politiku
  • přinesla odpor k přežitkům feudalismu a požadavek konstituce a řešení sociálních otázek
  • nespokojenost s politickým uspořádáním, kdy většina lidí je bez politických práv
  • národní požadavky v Německu, Itálii, stř. a vých. Evropě, které nebyly ve 20. a 30. letech splněny
  • samotná revoluce urychlena dvěma událostmi: obchodní a průmyslovou krizí, která se z Anglie šířila do Evropy a neúrodou, způsobenou suchem v roce 1846 (hlad, bída, růst cen potravin)
  • od konce 40. let přibývalo i dalších příznaků, které věštily další a rozsáhlejší krizi stabilizačního systému
  • 1847 - 1848 občanská válka ve Švýcarsku
  • liberální švýcarské kantony si vynutily na konzervativních kantonech přijetí nové ústavy podle amerického vzoru
  • VB zabránila intervenci ost. evropských států

26.1 REVOLUCE V ITÁLII

Koncem 40. let zde opět sílí osvobozovací hnutí
- není jednotné ve způsobu sjednocení:
a) sjednocení by mohl provést papež
- nyní Pius IX., který v papežském státě provedl řadu liberálních reforem, které byly velmi úspěšné
b) sjednocení by mohl provést vládce Sardinského království Karel Albert

V lednu (12.1.) 1848 vypuká povstání na Sicílii
- vyprovokováno hospodářskou krizí
- donutilo sicilského krále Ferdinanda II. k vydání ústavy (únor 1848), kterou Sicílie přechází od despotického systému k ústavnímu
– toto impulsem pro další státy, aby povstaly také

Následovalo povstání v Piemontu (Sardinské království)
- i zde byl král donucen k vydání ústavy

Rozhodnutí italských vládců urychlily zprávy o francouzské únorové revoluci, ke kterým se později připojily zprávy o březnové revoluci ve Vídni a Uhrách.

V březnu se začala formovat revoluce proti Rakušanům
- největší povstání vypuklo 17.3. 1848 v Lombardsko- Benátsku
- Rakušané se pokusili potlačit povstání vojensky (v čele maršál Radecký), ale odhodlání lidu přimělo čtrnáctitisícovou posádku k ústupu
- 22. 3. rozhodující zásah v Milánu
- 23. 3. Milán osvobozen a ustavena liberální vláda
- 23. 3. vyhlášena republika v Benátsku

Min. předseda Camillo Cavour přesvědčil Karla Alberta, aby se postavil do čela boje za sjednocení Itálie, a tak v den, kdy milánské povstání slavilo vítězství, překročily piemontské ozbrojené síly hranice - začala první válka za nezávislost.

Jednotky pod vedením Karla Alberta zaznamenaly zpočátku úspěchy (v Popádí, u Goita) ale nedokázaly svého vítězství využít a dovolily Radeckému vzpamatovat se. Jednotný postup oslabovaly dohady o to, jaké by mělo být uspořádání nového italského státu (zda republika nebo monarchie).

Rozporů dokázal využít Radecký
- přešel do protiútoku a 25. 7. 1848 slavil důležité vítězství u Custozy
- poté se zmocnil Lombardska
- 9. 8. 1848 donutil Karla Alberta podepsat příměří

Do popředí demokratická alternativa Giuseppe Mazziniho
- na základě všeobecného hlasovacího práva vytvořit ústavodárné shromáždění, které mělo zařídit boj proti Rakousku a proces sjednocení země
- nejdříve se ujalo v Toskánsku, kde byla v říjnu 1848 ustavena republika

Poté vypsány volby, z nichž vzešlo ústavodárné shromáždění
- to v únoru 1849 vyhlásilo konec papežovy světské vlády nad Římskou republikou (v čele triumvirát s Mazzinim)
- republika vyhlášena v Toskáně i Benátkách (Republika sv. marka)

V tuto chvíli znova vyráží do boje Karel Albert
- vypovídá příměří s Rakouskem
- definitivně ale poražen v březnu (23.3.) u Novary
- Karel Albert poté abdikoval ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II.
- 6.8. podepsal příměří s Rakouskem, kterým se vzdal jakýchkoli nároků na územní zisky

Piemont poražen, v Lombardii a benátské vnitrozemí opět obsadili Rakušané, na Sicílii se k moci vrátili Bourboni, ve Florencii velkovévoda Leopold II.

Baštou italské svobody nadále zůstával Řím a Benátky.
Papež Pius IX. našel podporu ve Francii, která dobyla Řím 2.7. 1849.
Jako poslední padly Benátky, které po dlouhém obléhání kapitulovaly 24.8. 1849.

26.2 REVOLUCE VE FRANCII

Koncem 40. let vrcholí ve Francii vleklá politická krize, kterou způsobily hlavně hospodářské problémy (po revoluci 1830 stoupl počet dělníků 3x).

Cílem opozice bylo odstranit ústavní červencovou monarchii Ludvíka Filipa, rozšířit politická práva (hl. volební), spravedlivé rozdělení půdy, pevné mzdy a právo na práci pro dělníky.

Vláda místo toho přitvrzovala sociální poměry, což radikalizovalo nejširší vrstvy obyvatel.

V čele vlády Francois Guizot
- pokusil se revoluci zabránit
- viděl problém ve volbách, proto zabránil tomu, aby volební právo měly širší vrstvy obyvatelstva
- z toho se stal ústřední problém a opozice bojuje pod heslem „volební reformy“

Formami protivládní agitace se staly tzv. „bankety“
- veřejná shromáždění pod záminkou soukromých oslav
- signálem k revoluci se 22. 2. 1848 stal zákaz jednoho chytaného banketu v Paříži
- lidé se přesto shromáždili a do jejich čela se postavilo republikánské hnutí

24. 2. 1848 povstání propuká naplno
- v Paříži bylo postaveno asi 2000 barikád
- došlo i k ozbrojenému boji s národními gardami
- král Ludvík Filip a Guizot utíkají z Paříže
- konec monarchie

25. 2. 1848 vyhlášena republika
- druhá 1848-1852
- vyhlášeny demokratické svobody (tisku, shromažďování, zrušeny šlechtické tituly, ustavena Národní garda, vyhlášeno všeobecné volební právo)

Vůdci povstání sestavili prozatímní vládu, ve které se objevili zástupci hlavních sil revolučního hnutí. Této vládě se také říká „různobarevná“- vedle sebe se tu sešli zástupci liberálů, demokratů, reformních socialistů (např.. Lamartine, Louis Blanc).

Následné jednání zástupců vlády a dělníků přineslo řadu sociálních reforem a zlepšení situace a sociálního postavení dělníků
- např. právo na práci, pracovní doba 10 hodin denně, …- to mělo vyřešit otázku nezaměstnanosti
- vytvořeny tzv. „národní dílny“, které byly v péči a majetku státu - měly přijmout nezaměstnané
- francouzská vláda na toto ale neměla prostředky
- byl to utopický projekt, který zatěžoval státní pokladnu
- přinášelo rostoucí daně
- začala se vytvářet opozice

Ve volbách do Národního shromáždění zvítězili
- umírnění monarchisté a liberální republikáni
– měli podporu rolnictva
- inklinovali k umírněným reformám (zrušeny národní dílny i právo na práci)

Radikálové se v květnu pokusili o převrat
- ten byl ale potlačen a vůdci zatčeni

Kroky nového Národního shromáždění vedly k červnovému živelnému pařížskému povstání dělnictva, řemeslníků a tovaryšů (23. - 26. 6. 1848)
- nesouhlas se zrušením národních dílen
- snaha o vytvoření „sociální republiky“
- krvavé boje na barikádách a s Národními gardami
- povstání poraženo
- následovaly tvrdé represálie
- vláda povstání využila k potření některých sociálních programů
- represe proti vůdcům

Listopad 1848
- vydána nová ústava
- výkonná moc do rukou prezidenta, zákonodárná do rukou parlamentu
- v čele republiky prezident volený na 4 roky

10. 12. 1848 - prezidentem zvolen Ludvík Napoleon Bonaparte
- postupně omezil politická sdružení, svobodu tisku, zrušil všeobecné hlasovací právo
- 1852 následoval státní převrat a vytvoření císařství

26.3 REVOLUCE V NĚMECKU

Země v rámci Německého spolku rozdrobena (přes 30 států).

Boj za občanská práva a národní jednotu.

Po Francii a Itálii přeskočila revoluční jiskra na státy Německa.
Docházelo k lidovým shromážděním a demonstracím (požadavky svobody tisku a shromažďování, svolání spolkového parlamentu).
V Bádensku a Bavorsku byly přislíbeny reformy a svoboda tisku, v Sasku abdikovala konzervativní vláda.

Revoluční události v Prusku
- 18. 3. 1848 - demonstrace před berlínským zámkem
- poté v ulicích vyrostly barikády a následovaly tvrdé boje s armádou
- 19. 3. král vojsko odvolal, přislíbil vydání ústavy a svolání ústavodárného shromáždění

Ostatní státy Německého spolku byly nyní ochotny přistoupit na základě všeobecného a rovného volebního práva na volby do celoněmeckého parlamentu, který se měl sejít ve Frankfurtu nad Mohanem a vypracovat ústavu.

Nejdříve se sešel Prozatímní parlament, který měl volby připravit. Již zde spory mezi radikály (chtěli odstranit všechny monarchie) a umírněnými (chtěli zachovat monarchistickou státní formu).

První celoněmecký parlament se sešel ve frankfurtském kostele sv. Pavla 18. 5. 1848 – jednání o sjednocení, o vládě, konstituci.

2 koncepce sjednocení:
a) monarchistické maloněmecké řešení
- sjednocení Německa pod nadvládou Pruska = úsilí Otto von Bismarcka
b) monarchistické velkoněmecké řešení
- sjednocení pod hegemonií Rakouska a Habsburků

Dočasná ústřední vláda, která neměla ani armádu, policii a úřednictvo a byla odkázána na dobrou vůli jednotlivých států - nebyla schopna uskutečnit sjednocení Německa.

28. 3. 1849 - vydána říšská ústava
- zakotveny občanské svobody, náboženská tolerance, zrušení feudální závislosti, trestu smrti, zrušena stavovská privilegia
- zvítězila maloněmecká koncepce sjednocení
- předpoklad zachování monarchie v čele s císařem
- legislativu měl tvořit Říšský sněm, složený ze dvou komor - komory lidu a komory států

Konec pro celé ústavní dílo znamenalo odmítnutí císařské koruny pruským králem - odmítl převzít císařskou korunu z rukou „revolučního parlamentu“.

Pokus vybudovat nové sjednocené Německo se nezdařil - přesto cesta ke sjednocení pod vedením Pruska zůstala otevřená.

Byl obnoven Německý spolek (s účastí Rakouska) i celní spolek (bez účasti Rakouska).

Přesto revoluce nebyla zcela neúspěšná - všechny spolkové státy včetně Rakouska a Pruska pocítily nutnost vydat ústavu, i když bez účasti lidu.

26.4 REVOLUCE V UHRÁCH

Zde probíhaly nejdelší a nejtěžší boje.
V revoluci 1848 se odrazil dlouhodobý odpor Uher proti rakouskému centralismu - maďarské národní hnutí požaduje maďarštinu jako úřední jazyk.

Katalyzátorem
událostí se staly události v Paříži v únoru 1848
- zprávy o svržení krále dorazily 1.3. do Bratislavy
- toho využil Lájos Kossuth
- byla sepsána petice s reformními požadavky (rozšířit volební právo, sociální rovnost) a odeslána do Vídně
- tam vypukla revoluce taktéž
- Kossuthovy požadavky schváleny

Revoluce vypukla také v Pešti, Budíně, následovala masová shromáždění v Györu, Stoličném Bělehradě, Debrecínku, Témešváru,…

V téže době bylo Rakousko zapleteno do války s Milánem o italské državy. Souběhem událostí v Itálii a Uhrách bylo prakticky paralyzováno.

Revoluce 1848 v Uhrách zvítězila.

Výsledky na jaře uzákoněny - 31 Dubnových zákonů
- 11.4.1848 potvrzeny Ferdinandem V.
- Uhry dědičnou konstituční monarchií
- osoba krále zaručovala svazek s Rakouskem
- zákony nezakazovaly provádět vlastní zahraniční politiku
- posílen status palatina jako králova zástupce, disponujícího v jeho nepřítomnosti veškerými panovnickými pravomocemi
- všeobecné volební právo (podle majetku), rovnost občanů před soudem
- zrušení feudálních přežitků
- vyhlášeno opětovné spojení Uher se Sedmihradskem

V čele vlády Lájos Batthyány

Zůstaly dva problémy, které nakonec vehnaly Uhry do války s Rakouskem:
1. nejednoznačnost Dubnových zákonů v otázkách zahraniční politiky a financí a mlčení o armádě
2. vztah Uher k Chorvatsku - Slavonsku a k národnostním menšinám

Uhři prosazovali centralizaci vůči jiným národům
- maďarským požadavkům se postavili na odpor Chorvati, kde byl jmenován bánem Josef Jelačič
- Srbové na svém sněmu v Karlovicích požadovali zřízení srbské vojvodiny s vojvodou Štěpánem Šuplikcem
- sedmihradští Rumuni žádali naprosto "nevídaná" rovná práva s Maďary (přičemž donedávna Rumuni neměli téměř žádnou politickou moc a defacto nebyli uznáváni v Uhrách jako národ)
- Slováci, postavením podobně jako Rumuni, na čele s Ludovítem Štúrem požadovali alespoň zajištění své národní svébytnosti


Těchto problémů využil vídeňský dvůr, který jmenoval hraběte Lamberga mimořádným komisařem a vojenským velitelem v Uhrách. Uherský sněm naopak toto prohlásil za nezákonné. Lamberg byl lůzou zavražděn a císař vyslal proti maďarské revoluci intervenční jednotky pod velením bána Jelačiče.

Na to maďarský sněm svěřil vládu do rukou „Výboru pro obranu vlasti“ s předsedou Kossuthem.

V té době vypovídá Štúr poslušnost pešťské vládě a vyhlásil nezávislost Slováků. Slovenské dobrovolné jednotky posílené z Čech vpadly do Horních Uher, ale jejich výprava brzy skončila nezdarem. Jelačič byl následně poražen a ustoupil z Uher.

Další postup rakouského vojska zmařilo povstání ve Vídni.

Mezitím Kossuth vydal zatykač na Štúra, Hodžu a Hurbana jako na vlastizrádce.

Maďaři odmítali uznat Slováky a Rumuny za rovnoprávné uherské politické skupiny.

Mezitím se císař Ferdinand V. vzdal vlády ve prospěch svého synovce Františka Josefa I.- ten se necítil Uhrám ničím zavázán a vyslal směrem k Budínu a Pešti vojsko vedené generálem Windischgrätzem.
1.1. 1849 - revoluční vláda opustila město a většina úřadů se usadila v Debrecíně.
Windischgrätz si byl jist vítězstvím, že poslal císaři hlášení, že uherská vzpoura byla potlačena.
Uherské vojenské oddíly vedl plukovník Artúr Görgey.

Revoluce však potlačena nebyla a vládní úřady, jakkoli oslabené, brzy obnovily svou činnost.
Windischgrätz zaznamenal úspěchy v bitvě u Kápolny (únor 1849) - opět se mu ale nepodařilo uherské oddíly rozprášit.

Kvůli svým omylům (a porážce u Hatvanu) byl Windischgrätz nucen rezignovat a na jeho místo nastoupil generál Ludwig Welden.

Uherská ofenziva pokračovala, obsadila Vác, Komárno, Pešť a obklíčila Budín.
14. 4. 1849 - habsburská monarchie sesazena - vyhlášena uherská nezávislost.
Kossuth jmenován správcem (prezidentem) státu.

Uhrám se ale nepodařilo získat mezinárodní uznání (Prusko ani Francie nechtěly spor s Rakouskem, Rusko vyhlásilo pomoc Habsburkům) - porážka už byla neodvratná.

V březnu Habsburkové zvítězili definitivně v Itálii a mohli přeskupit svou armádu - plán: ruské a rakouské jednotky obklíčí Maďary ze západu, severu a východu, čímž zlomí odpor
- Görgeymu se několikrát podařilo spojence porazit.

Rozhodující bitvy v srpnu 1849:
- 9. srpna u Temešváru
- 13. srpna u Villágose- Maďaři utrpěli těžké porážky
- 10. – 11. srpna rezignovali členové vlády
- 13. srpna definitivně kapituloval Görgey
- poté v Uhrách vyhlášen výjimečný stav, docházelo k zatýkání, popravám
- mnoho vlastenců emigrovalo

26.5 TRVALÝ VÝZNAM REVOLUCE

  • přestože byly revoluce nedokončeny nebo poraženy, došlo v celé Evropě (s výjimkou Ruska) k odstranění feudálních privilegií, robot a poddanství
  • revoluce byla mezníkem mezi feudalismem a kapitalismem
  • někde zůstaly zbytky občanských práv a svobod (Francie)
  • jinde byla revoluce impulsem pro další boje za realizaci cílů (Itálie, Německo)
  • poprvé se setkáváme s národnostním hnutím
  • formulace politických požadavků


Literatura:
Ferro, M.: Dějiny Francie. NLN, Praha 2006.
Kontler, L.: Dějiny Maďarska. NLN, Praha 2001.
Müller, H. a kol.: Dějiny Německa. NLN, Praha 1995.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. NLN, Praha 1997.
Stevenson, J.: Dějiny Evropy. Ottovo nakladatelství, Praha 2004.

27 NÁRODNÍ SJEDNOCENÍ ITÁLIE

Ve 20. - 30. letech 19. st. probíhaly neúspěšné boje za svobodu a sjednocení.

1831 vzniká v Marseille hnutí za osvobození Itálie „Mladá Evropa“
- zal. Giuseppe Mazzini
- to bylo výchozím bodem pro zformování požadavků na sjednocovací proces
- nedosáhla ale velkých výsledků (spiknutí v Piemontu…) a zvenčí nebyla schopna sjednocovací proces zajistit

1848 nezdařená revoluce
- trvala politická i územní roztříštěnost
- s. Itálie - většina pod nadvládou Rakouska
- střed Itálie - papežský stát + malé, formálně samostatné státy, kde vládly vedlejší
linie Habsburků
- jih a Sicílie - vláda španělských Bourbonů

Hospodářská nerovnoměrnost:
- průmyslový sever
- agrární jih

2 sjednocovací koncepce
a) dynasticky – sardinský král Karel Albert, papež Pius XI.
b) lidová akce - Garibaldi

27.1 SEVER ITÁLIE

Jedním ze středisek sjedn. procesu hospodářsky nejvyspělejší Sardinské království (tj. Sardinie a Piemont v sz Itálii).

Vládne zde domácí savojská dynastie, od r. 1849 Viktor Emanuel II.

Od r. 1852 ministerským předsedou Camillo Cavour
– jeden z editorů novin Risorgimento (Znovuzrození)
- tvůrce sjednocovací koncepce, kterou postavil na aktivizaci lidových vrstev Itálie (tedy i radikálních revolucionářů Mazziniho a Garibaldiho) díky myšlence návratu antického Říma
- od r. 1853 se dominantním problémem stává vztah k Rakousku

Cavourovi se podařilo získat spojenectví francouzského císaře Napoleona III., italské osvobozovací hnutí začíná podporovat i Francie a Rusko.

1859 - krátká vítězná válka o severoitalské oblasti - porážka Rakouska u Solferina a Magenty.

Porážka Rakouska vyvolala povstání v Toskánsku, Modeně, Parmě

Napoleon se začal obávat přílišného posílení Sardinského království, a tak se v červenci 1859 dohodl s Františkem Josefem na uzavření příměří ve Villafrance. S tím Italové nesouhlasili, chtěli další postup, další územní zisky.

10.11. 1859 mír v Curychu
- důsledek příměří uzavřeného Napoleonem
- k Sardinskému království připojena Lombardie s Milánem, Benátsko zatím udrželi Rakušané
- na protest proti francouzskému jednání podává Cavour demisi

27.2 STŘED A JIH ITÁLIE

a) Střed Itálie

Zároveň probíhá národní revoluce v Parmě, Modeně, Toskánsku, v s. části papežského státu).
Zde svrženi prorakouští vládci, nastoleny prozatímní vlády (v tuto chvíli se vrací Cavour).
Březen 1860 - Cavour vyhlašuje plebiscit
- rozhodnuto o připojení těchto území k Sardinskému království


b) Jih Itálie

V dubnu 1860 propuká povstání rolníků na Sicílii
- původně nemělo politický podtext
- bylo pouze reakcí na tíživé sociální problémy a krutovládu Bourbona Františka II.
- Cavour tohoto využívá a ve spolupráci s Giuseppe Garibaldim pokračuje ve sjednocovacím procesu
- květen 1860 - Garibaldi s tisícovkou dobrovolníků v červených košilích přeplul na Sicílii
- obsadil Palermo a se stále početnější armádou táhl na Neapol (obsazena v září 1860)
- Garibaldi moc dosaženou v jižní Itálii složil do rukou Viktora Emanuela II.

27.3 DOKONČENÍ SJEDNOCOVACÍHO PROCESU

18. 9. 1860 vtrhla sardinská vojska do papežského státu
- kromě Říma byla země obsazena
- poté ještě proběhl plebiscit v Neapolském království, papežském státě a v Umbrii - tato území rozhodla o svém připojení k Piemontu
- v Turíně ustaven celoitalský sněm, který 17.3. 1861 prohlásil Viktora Emanuela II. italským králem
- tak bylo vyhlášeno Italské království s vládnoucí Savojskou dynastií (Cavour umírá v červnu 1861)
- sídlem vlády po Turínu Florencie

Země se musela potýkat s dílčími problémy
- mimo bylo Benátsko a Řím a okolí
- ohled na Napoleona III. coby ochránce Říma nedovolil italské vládě se ho zmocnit
- s tím nesouhlasil Garibaldi a rozhodl se obsadit Řím spolu se svými vojáky
- byl však poražen a v Kalábrii zajat

Itálie uzavřela dohodu s Pruskem
- po jeho boku se r. 1866 postavila do války proti Rakousku
- Rakousko poraženo
- 3.10. 1866 Vídeňský mír - Benátsko odstoupeno Italům, Tridentsko zůstává Rakousku

1870 Francie poražena v prusko- francouzské válce.

20. 9. 1870 Italové obsadili Řím
- byl prohlášen za hlavní město Itálie a sídlo krále a vlády
- byl vymezen přesný vztah Itálie k papežskému státu
- oblast Lazia součástí království, Vatikán pro papeže
- přesto vztah mezi Italy a papežským stolcem ještě dlouho napjatý


Další vývoj Italského království

- zpočátku Itálii ovládlo obrovské nadšení ze sjednocení, které ale postupně přehlušily obrovské hospodářské problémy
- obrovské rozdíly mezi severem (vyspělý, průmyslový) a jihem (agrární; nebyla tu zlomena moc statkářské šlechty a mnoho lidí tu zůstalo bez půdy)
- postupný nárůst anarchistických hnutí právě z důvodu neutěšených hospodářských a sociálních problémů

28 NÁRODNÍ SJEDNOCENÍ NĚMECKA

Požadavky na sjednocení už v letech 1848/49.

Po porážce revoluce ve státech Německého spolku (obnoven 1851) - vláda reakce
- většina liberálně-demokratických vůdců odešla do emigrace
- staroliberálové se stáhli z politické scény
- tento odvrat z politického života trval až do konce 50. let

Oživení politického života po volbách do zemského sněmu 1861
- úspěch liberální Německé pokrokové strany
- její úspěch téměř okamžitě po vstupu do politiky si lze v první řadě vysvětlit obrovským hospodářským rozmachem (rostl počet kreditních a obchodních bank, živnostenských záložen, žel. tratí, továren, dolů a jiných podniků)

Pro sjednocení: díky oslabení Rakouska ve válkách v Itálii nastala vhodná situace pro jednání o budoucnosti německého národa.

Proti sjednocení:
- rakouský vliv v německé federaci
- obava Rakouska, Ruska a Francie z velkého a silného Německa ve střední Evropě
- obava i z menších států - zvl. z protestantského Pruska a jeho vojenské kultury

3 koncepce sjednocení:
1. revoluční a demokratické řešení
- jednotná demokratická republika s německy mluvícím obyvatelstvem Rakouska
2. monarchistické maloněmecké řešení
- sjednocení Německa pod nadvládou Pruska= úsilí Otto von Bismarcka
3. monarchistické velkoněmecké řešení
- sjednocení pod hegemonií Rakouska a Habsburků

1849 - 1866 šlo především o zápas Pruska a Rakouska o hegemonii v Německu.

Po znovuobnovení Německého spolku v čele Rakousko, ale Prusko bylo hospodářsky silnější, což se projevilo v několika ohledech:
- od 1853 v čele Německého celního spolku bez účasti Rakouska
- 1859 vznikl celoněmecký národní spolek pro sjednocení pod pruskou nadvládou

Důležitou složkou tzv. junkeři
- velkostatkářská aristokracie
- působili hlavně v severovýchodní části Německa
- ovládli státní správu i vojsko

R. 1861 - pruským králem Vilém I. Hohenzollern (1861-1888)
- stál na straně konzervativních junkerů, sám byl konzervativní politik a vojenský junker, armádní důstojník
- zastupoval Prusko v celoněmeckém spolkovém sněmu
- budoval silnou pruskou armádu
- chtěl provést reformu armády, na což potřeboval velké množství finančních prostředků
- když mu sněmovna odmítla poskytnout úvěr na přebudování armády, rozpustil ji = ústavní konflikt (1862-1866)

Do čela nové vlády jmenován Otto von Bismarck
- mluvčí junkerských velkostatkářů
- jeho cílem: sjednotit Německo „krví a železem“, tj. dynastickými válkami za pruského vedení, násilím, vojenskou silou (= maloněmecká koncepce bez Rakouska) a učinit je nejsilnější zemí v Evropě
- byl pro budování silné pruské armády
- odpůrcem parlamentního zřízení, proti demokratickému národnímu hnutí a liberálům

28.1 VÁLKA S DÁNSKEM 1864

Bylo jasné, že Rakousko se svého postavení dobrovolně nevzdá a bude podporovat koncepci velkoněmeckou.

1864 oba státy - Rakousko + Prusko - společná válka proti Dánsku
- o vládu nad německým Holštýnskem a etnicky smíšeným Šlesvickem
- Dánsko pokořeno
- vítězové se dohodli na společné správě obou zemí, ale již na jaře 1865 se objevily spory správních úřadů v obou vévodstvích
- přiostřenou situaci vyřešila smlouva v Gasteinu (14. 8. 1865) – správu ve Šlesvicku získalo Prusko a v Holštýnsku kromě kielského přístavu Rakousko (Sám Bismarck toto řešení považoval za prozatímní a za zdroj dalšího napětí)

Říjen 1865 - Bismarck se setkal v Biarritzu s Napoleonem III., aby si v případě prusko – rakouské války zajistil francouzskou neutralitu. Bismarck Napoleonovi slíbil případnou pomoc při sjednocení Itálie.

Rusko zůstalo neutrální.

Bismarckem vytvořena aliance s Itálií.

Na straně Pruska: Meklenbursko, Oldenbursko a několik durynských států.

Na straně Rakouska: německé státy, které se obávaly pruské rozpínavosti - Sasko, Hanoversko, Hessensko

V obou případech však šlo o podporu vyloženě symbolickou.
Bismarckovi se tedy podařilo Rakousko izolovat a vyprovokovat monarchii k válce.

28.2 PRUSKO - RAKOUSKÁ VÁLKA 1866

Pruská armáda akceschopnější než rakouská. Rakousko zahájilo mobilizaci již v dubnu 1866, což bylo chápáno jako první krok, na nějž Bismarck čekal. Prusko obsadilo Holštýnsko a vtrhlo do Saska.

V čele pruské armády:
Vilém I. Ludvík (pozdější císař), Helmuth Bernard hrabě Moltke, šéf pruského a německého generálního štábu Otto Eduard Leopold kníže Bismarck

V čele rakouské armády:
Šéf rakouského generálního štábu Ludvík von Benedek, saský princ Albrecht

Počáteční úspěchy Rakouska:
- porážka Italů (přidali se okamžitě na stranu Prusů) u Custozzy (26.6.1866)
- 20.6.1866 vítězství Rakouska v námořní bitvě u ostrova Visu pod vedením prince Albrechta

Ani tyto dílčí úspěchy nedokázaly zabránit rakouskému propadu.

Rakousko nedokázalo čelit pruskému postupu v Čechách.
Jediné vítězství zde zaznamenali 27.6. u Trutnova.
Poté pruská vítězství na Jizeře, u Náchoda, u České Skalice, Jíčína, Svinišťan.
Konečná bitva 3.7. 1866 – u Sadové u HK
- Benedek X Moltke
- střet 2 různých způsobů vedení boje
- Rakousko - sevřené šiky x Prusko - menší rozptýlené oddíly
– zároveň jedna z nejkrvavějších bitev historie
- Rakousko poraženo
- obsazena většina Čech a Moravy
- otevřena cesta na Prahu a Vídeň, ale postup armády záměrně zastaven

Mírová jednání:
- 23. - 26. 7. na zámku v Mikulově¨
- 23. 8. uzavřen tzv. „pražský mír“

Výsledek:
Rozpuštěn frankfurtský sněm
- právo Pruska zřídit Severoněmecký spolek
- Rakousko nuceno uznat anexi Šlesvicka, zříci se Holštýnska, Hannoverska, Hessenska, odstoupit Benátky Itálii, zaplatit kontribuci a zříci se účasti na sjednocení Německa

Rozpuštěn Německý spolek
- vytvořen Severoněmecký spolek - 21 států na sever od Mohanu
- konfederace (samostatnost jednotlivých států)
- celní jednota – včetně jihoněmeckých států
- jednotná měna a zahraniční politika

Sněm vytvořený na základě všeobecných voleb se sešel v Berlíně
- vytvořil Ústavu s platností od dubna 1867
- říšskému sněmu připadla moc zákonodárná, ale jeho usnesení podléhala Spolkové radě, ve které panovalo personální obsazení výhodné pro Prusko

Jihoněmecké státy (Bavorsko, Bádensko, Hessensko, Würtenbersko) se členy spolku nestaly kvůli odporu Francie. Ale mezi nimi a Severoněmeckým spolkem byly uzavřeny určité úmluvy- např. smlouva, že v případě konfliktu na německém území podřídí svá vojska pruskému velení.

28.3 PRUSKO - FRANCOUZSKÁ VÁLKA 1870

Záminka
Napoleon III. k válce vyprovokován tzv. emžskou depeší.
Po sesazení Bourbonů ve Španělsku nabídnut trůn bratranci Viléma I. Leopoldovi- s tím však Francie nesouhlasila.

Emžská depeše
- odeslaná z Bad Ems 13. 7. 1870
- depeše pruského krále Viléma Bismarckovi o rozhovoru s francouzským vyslancem o kandidatuře Hohenzollernů na španělský trůn
- ač kandidatura už byla odvolána, francouzská vyslanec usiloval o prohlášení, že ani v budoucnu nebudou Hohenzollernové usilovat o španělský trůn, což Vilém odmítl
- Bismarck znění zkrátil, změnil smysl a zveřejnil

Cílem Pruska bylo dovršení sjednocení Německa a ovládnutí francouzského pohraničí a připojit jihoněmecké státy.

  • Napoleon se tak ocitl v pozici útočníka
  • proti němu lépe organizovaná pruská armáda
  • červenec 1870 - jedna francouzská armáda obklíčena v Metách (v čele maršál McMahon, přítomen i Napoleon III)
  • září 1870 - druhá francouzská armáda poražena u Sedanu
  • donucena ke kapitulaci, Napoleon zajat = pád císařství ve Francii
  • 15. 9. 1870 - obležena Paříž
  • poté kapitulace Štrasburku a Bazainovy armády v Metách
  • leden 1871 - příměří a kapitulace francouzské armády
  • 18. 1. 1871 - v zrcadlovém sále ve Versailles vyhlášeno německé císařství (tzv. „druhá říše“)

Důsledky:
Itálie zabrala papežský stát (dosud chráněn francouzskou posádkou)
- 10. 5. 1871 - frankfurtský mír - anexe Alsaska a značné části Lotrinska + 5mld francouzských franků ve zlatě jako válečné náhrady, na území Francie přítomnost cizích vojsk
- zostření mezinárodního napětí v Evropě
- snahy Francie o odvetu za ponížení a ztrátu bohatého území




Literatura:
Müller, H. a kol.: Dějiny Německa. NLN, Praha 1995.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. NLN, Praha 1997.
Stevenson, J.: Dějiny Evropy. Ottovo nakladatelství, Praha 2004.

29 VNITROPOLITICKÝ VÝVOJ NĚMECKA A JEHO ZAHRANIČNÍ POLITIKA OD SJEDNOCENÍ DO 1. SVĚTOVÉ VÁLKY

18. 1. 1871 v zrcadlovém sále ve Versailles vyhlášeno německé císařství (tzv. „druhá říše“)


Říšská ústava z roku 1871 zajišťovala monarchistickou povahu státu
  • budoucnost Německa tak měla být rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře
  • Německo zůstalo spolkovým státem (federace 22 států + 3 spolková města)
  • každý stát jmenoval reprezentanty do senátu (Bundesrat)
  • do sněmu (Bundestag) se volilo všeobecným hlasovacím právem mužů od 25 let
  • senát mohl vetovat všechna usnesení sněmu
  • silné postavení bylo přiřčeno Prusku, na které v novém státě připadaly 2/3 rozlohy a obyvatel
  • císařem pruský král (do r. 1888 Vilém I.)
  • předsedou říšské rady = říšským kancléřem Otto von Bismarck
  • byl zároveň předsedou pruské vlády, byl odpovědný přímo císaři, ne říšskému sněmu, a spolu s císařem měli většinu hlasů v senátu
  • silné postavení také Bádensko, Wűrtenbersko,Bavorsko

Vznikem nového státu se značně proměnil poměr sil v Evropě.
Německo se stalo významným faktorem světové politiky.
Navíc pokračovatel reakční a militaristické politiky Pruska.

29.1 VNITŘNÍ POLITIKA ZA BISMARCKOVY ÉRY

Gründerské období
= zakladatelské období
- první roky po založení se vyznačovaly mimořádným hospodářským vzestupem
- tento vývoj umožnilo hlavně 5mld franků francouzských reparací
- dále vznikl velký hospodářský celek, což umožnilo další odstranění cel
- urychlena výstavba průmyslu a železniční sítě a zintenzivnění rozmachu bankovního sektoru (1875 založena říšská banka)
- začala čilá stavební činnost

Kulturkampf
= označení politického boje 70. let
- konflikt s katolickou církví

R. 1870 vznikla z katolické frakce strana Centrum (Zentrum)
- 1871 vstoupila jako druhá nejsilnější strana do Říšského sněmu
- jejím vůdcem byl bývaly hannoverský ministr spravedlnosti a vrchní apelační rada Ludwig Windthorst

Bismarck sledoval novou stranu se značnou nedůvěrou- měl za to, že se nová strana staví předem do opozice bučinovému státu s jeho protestantskému císařství, protože v Centru byli podle něho shromážděni poražení z roku 1866, tedy nepřátelé maloněmecké koncepce.
Bismarck se neustále obával spojenectví mezi Centrem a katolickými mocnostmi francií a Ruskem.

První opatření proti Centru vzniklo již v červenci 1871, kdy bylo uzavřeno katolické oddělení na pruském ministerstvu kultury

Další „protikatolické“ zákony:
- 1872 zákaz jezuitského řádu na území Říše
- 1872 dozor nad školami odebrán církvi a v Prusku svěřen státu
- rozšíření státní moci a omezení církevní disciplinární moci
- stát si podržel právo rozhodovat při instalaci kněží
- 1875 za jediný platný sňatek zaveden sňatek občanský
- zakázány všechny duchovní řády s výjimkou těch, které se staraly o nemocné

Bismarckův záměr rozbít pomocí těchto proticírkevních opatření Centrum se nezdařil a „Kulturkampf“ vedl naopak k většímu smeknutí katolického obyvatelstva.
Ve volbách 1874 se počet hlasů odevzdaných ve prospěch Centra dokonce zdvojnásobil.

"Kulturkampf“ tedy znamenal těžkou vnitropolitickou porážku Bismarcka a liberálního hnutí

Když r. 1878 zemřel papež Pius IX. a nový papež Lev XIII. dal najevo ochotu ke kompromisu - Bismarck se rozhodl „Kulturkampf“ ukončit.

Většina proticírkevních opatření byla opět zrušena
- v platnosti zůstaly pouze: civilní sňatek, státní dozor nad školami a do roku 1917 i zákaz jezuitského řádu

29.1.1 SOCIALISTICKÉ HNUTÍ

Dalším velkým problémem bylo pro Bismarcka rostoucí dělnické hnutí.

Politické organizování dělnického hnutí začalo 23. 5. 1863 založením Všeobecného německého dělnického spolku v Lipsku
- u zrodu stál Ferdinand Lassale
- jeho cílem bylo založení samostatné politické strany, všeobecné, rovné a přímé volební právo a zřízení dělnických výrobních družstev

1863 - v Eisenachu vznikl liberálnědemokratický Sněm německých dělnických spolků

1869 - stal se jádrem Sociálnědemokratické dělnické strany (zal. taktéž v Eisenachu)
- považovala se za německou odnož I. internacionály a v jejím programu se objevovaly myšlenky Marxe i Lassalla

1875 - obě organizace se spojily do Socialistické dělnické strany Německa (SAP)

1890 přejmenována na Sociálnědemokratickou stranu Německa (SDP)
- záhy se stala stranou masovou s pevným členstvím a přísnou organizací
- byla považována za národně nespolehlivou nepřátelskou vůči státu
- stala se útočištěm dělnictva a vyvinula si vlastní subkulturu
- zakládala četná sociální a kulturní zařízení (školky, sportovní a pěvecké spolky, konzumní jednoty…)
- cca 20% hlasů z ní dělalo relativně nejsilnější stranu, ale díky koalici měšťanských stran se to neodrazilo odpovídajícím způsobem na počtu mandátů
- rostoucí počet členů a stoupající volební výsledky znepokojovaly říšskou vládu a občanské strany v Říšském sněmu

Díky papeži Lvu XIII. mohl Bismarck pomalu ukončit „Kulturkampf“ a věnovat se novému nebezpečí hrozící katolické revoluce.

Za záminku Bismarckovi posloužily dva neúspěšné atentáty na císaře Viléma I. v roce 1878, přestože útočníci nebyli se soc.dem. v žádném spojení.

21.10. 1878 - vydán říšský zákon proti „snahám sociální demokracie představujícím všeobecné ohrožení“ (zkráceně „zákon proti socialistům“)
- sociálnědemokratické a socialistické spolky byly rozpuštěny, jejich akce, schůze, průvody zakázány, noviny zakázány, některé osoby zatčeny
- platnost omezena na 2,5 roku, avšak až do roku 1890 byl pravidelně prodlužován

Navzdory všem zákazům a zatýkání nebylo možné stranu a její odborové organizace tímto zákonem zničit - činnost přešla do ilegality - opatření fungovala spíše naopak.

Ve volbách roku 1912 získala soc. dem. 112 mandátů a stala se nejsilnější poslaneckou frakcí v Říšském sněmu.

29.1.2 SOCIÁLNÍ ZÁKONODÁRSTVÍ

I v době neúprosného potlačování sociálního hnutí plánoval Bismarck také pozitivní sociální politiku státu - záměrem zlepšit sociální situaci dělnictva a tím ho získat pro stát a oslabit tak sociálnědemokratickou stranu.

1883 - zavedeno nemocenské pojištění dělníků
- pro případ nehody, nemoci, invalidity a stáří (dávky platili napůl zaměstnanci a zaměstnavatelé)

1884 - následoval zákon o úrazovém pojištění
- to měl plně hradit zaměstnavatel a v případě smrtelného zranění měl pozůstalým vyplácet rentu

1889 - zákon a starobním a invalidním pojištění
- zajišťovalo dělníků rentu po dosažení 70 let a invalidní rentu při pracovní neschopnosti

Přes to všechno účinku, který si Bismarck od sociálního zákonodárství, nebylo dosaženo - nicméně Německo tímto krokem předběhlo všechny ostatní státy a dlouho jim bylo vzorem.

29.2 ZAHRANIČNÍ POLITIKA ZA BISMARCKOVY ÉRY

Určující byl vztah k Francii
- nemohla se smířit se ztrátou Alsaska- Lotrinska a byla ochotna využít každé možnosti k odvetě
- Bismarckovým cílem bylo ji co nejvíce izolovat
- částečně se mu podařilo odvést francouzský zájem ke koloniálním výbojům

1873 - uzavřen spolek tří císařů
- rakouský, ruský, německý
- 1884 spolek ztroskotal na nepřekonatelných rozporech

1878 - berlínský kongres
- byl Bismarckovým triumfem
- zabránil válce mezi R-U a Ruskem a mezi VB a Ruskem

1879 - uzavřeno spojenectví s Rakousko-Uherskem
- obě země se zavázaly, že si přijdou na pomoc, jestliže jednu z nich napadne Rusko
- tento tzv. Dvojspolek vydržel až do konce 1. světové války

1882 - k Dvojspolku přistoupila Itálie
- protestovala proti francouzské anexi Tuniska křížící vlastní italské koloniální plány
- vzniká tzv. Trojspolek

Když se nepodařilo udržet spolek tří císařů (rozpory mezi R-U a Ruskem), podařilo se Bismarckovi uzavřít tzv. zajišťovací smlouvu
- zavazovala druhou stranu k neutralitě, jestliže Německo bude nevyprovokovaně napadnuto Francií nebo Rusko Rakousko-Uherskem
- chtěl tak zabránit francouzsko-ruskému sblížení
- k tomu nakonec po roce 1890 došlo (Bismarck propuštěn a smlouva již nebyla obnovena)


Bismarckova koloniální politika

1887 - vzniká Německá koloniální společnost
- měla podporovat a prosazovat německé akce v zámoří

- Bismarck dlouho vůči koloniálním plánům zdrženlivý
- uvědomoval si, že zámořská území v případě konfliktu nemohou být dostatečně chráněna

1884 - vzniká Německá jihozápadní Afrika (dnešní Namibie), Togo a Kamerun
- později přibyly Německá východní Afrika a územní zisky na Severní Guinei a Marshallových ostrovech


V posledních letech vlády se opět vrátil ke skeptickému stanovisku.

1888 - umírá císař Vilém I.
- jeho nástupce Fridrich zemřel krátce po něm

Nový císař Vilém II.
- respektoval Bismarcka jako zakladatele Říše a tvůrce její politiky
- byl však sebevědomý a toužil po samostatné politice
-navíc zásadní rozpory v sociální a zahraniční politice

1890 - Bismarck propuštěn z funkce

29.3 VILÉMOVSKÉ NĚMECKO – VNITŘNÍ POLITIKA

Přestože Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v osvědčeném kursu, došlo brzy ke změnám ve vnitřní i zahraniční politice - tzv. „nový kurs“.

Novým kancléřem Leon von Capriviv.
V letech 1900-1909 kníže Bülow.

Nebyla již prodloužena platnost zákona proti socialistům.

Ochrana dělnické práce
- zákaz práce dětí, omezení pracovní doby na 11 hod pro ženy a 10 hod pro mladistvé
- mělo smířit sociální demokracii se státem
- ta se ale nevzdala svého opozičního postoje vůči vládě, a tak se Vilém II. vrátil k represivní politice

Obchodní politika
- otevření zahraničních trhů pro německý průmysl + uvolnění dosavadní ochranné celní bariéry
- tím vytvořeny předpoklady pro rozmach v německého hospodářství

29.4 VILÉMOVSKÉ NĚMECKO - ZAHRANIČNÍ POLITIKA

Neblahé projevy „nového kursu“ v zahraniční politice.
- nebyla prodloužena zajišťovací smlouva s Ruskem
- naopak dohoda s Anglií - za odstoupení jihoafrických území dostane Německo ostrov Helgoland

Během krátké chvíle byl tak rozbit Bismarckem umně provázaný systém aliancí
- spojenectvím Francie a Ruska vzniklo pro Německo akutní nebezpečí války
- nepodařilo se zintenzívnit vztahy s VB tak, aby vstoupila do spolku s Německem

Od roku 1890 se Německo účastnilo imperialistického mocenského soupeření.
Zisk kolonií ve východní Asii a Pacifiku - nebyly tak významné jako území získaná Bismarckem.


Hybnou silou německé koloniální politiky byly Německá koloniální společnost + Všeněmecký spolek + Lodní spolek

Všeněmecký spolek
- požadoval posílení německého národního sebevědomí v sepětí s národními a imperialistickými cíli
- žádal agresivnější německou koloniální politiku a rychlejší výstavbu námořního loďstva (nástroj na demonstraci německé moci)

Od roku 1897 generálním sekretářem říšského námořního úřadu admirál Alfred von Tirpitz (zastánce myšlenky silné námořní flotily). Jeho program výstavby námořního loďstva schválen (vybudovat flotilu, která by se vyrovnala britskému loďstvu)
- začínají závody ve zbrojení s Anglií

1903 - zahájena stavba tzv. bagdádské železnice
- financována německými bankami
- přes Bospor spojila Severní moře s Perským zálivem
- narušila britské a ruské geopolitické a ekonomické zájmy
- dokončena 1940

Již před válkou existovalo mezinárodní mírové hnutí.
Na 2. mírové konferenci v Haagu (1907)
- pokus VB o zařazení na jednání otázku německého námořního zbrojení
- německou vládou příkře odmítnuto (nepodpořilo by ostatní mírové iniciativy)

Výstavba válečného loďstva znamenala ohrožení britské námořní hegemonie - 1904 uzavřela VB „srdečnou dohodu“ s Francií- 1907 se k nim připojilo Rusko a Německo se ocitá v mezinárodní izolaci.

Jediným spolehlivým spojencem Německa zůstalo Rakousko-Uhersko - to se ale angažovalo v jihovýchodní Evropě

Po balkánských válkách 1912-1913 začala být ve hře samotná existence R-U jako evropské velmoci
- ukázalo se, jak problematické bylo pro Německo spojenectví s mnohonárodnostním R-U
- vypuknutí války mezi oběma mocenskými bloky mohla ještě zabránit spolupráce mezi Berlínem a Londýnem, podmíněná přijetím mnoha oboustranných kompromisů

28. 6. 1914 zavražděn František Ferdinand d´Este
- Německo přislíbilo okamžitě R-U pomoc
- R-U vpadne do Srbska a Německo mu vpádem do Ruska bude krýt týl
- začíná První světová válka



Literatura:
Müller, H. a kol.: Dějiny Německa. NLN, Praha 1995.
Stevenson, J.: Dějiny Evropy. Ottovo nakladatelství, Praha 2004.





30 OBČANSKÁ VÁLKA V USA A OBDOBÍ REKONSTRUKCE 1860 - 1877

USA v 1. polovině 19. století

Rokem 1776 skončila koloniální nezávislost na Anglii, což umožnilo rozvoj průmyslu a zemědělství a šíření demokracie do dalších oblastí Severní Ameriky.

Nově připojená území
- 1803 koupena Louisiana od Napoleona, 1819 Florida od Španělska, 1845 anexe Texasu (mexické území), 1848 zisk Kalifornie, Arizony, Nového Mexika (díky vítězné válce s Mexikem 1846-48), poté zisk Oregonu, 1867 koupena Aljaška od Rusů
- 1812 - 1814 neúspěšná válka s Anglií o Kanadu

Přistěhovalectví
- roste počet přistěhovalců z Evropy i Asie
- kvůli rostoucímu počtu obyvatel bylo nutné rozšiřovat původní území, což se uskutečňovalo tzv. pochodem na Západ - tedy osidlováním neznámých a řídce osidlovaných oblastí směrem k Tichému oceánu, kde noví obyvatelé území koupili nebo jej vyválčili

Kvůli tomu spory s původním obyvatelstvem (domorodými indiánskými kmeny), pro které znamenal růst počtu přistěhovalců ztrátu území a lovišť, kvůli čemuž docházelo k častým střetům s osadníky.
- za prezidenta Monroea - jednání s indiány- snaha o smírné řešení problému- indiánům nabídnuto území na západním břehu Mississippi - úřady nebyly schopny dovést rokování do zdárného konce a roku 1824 dokonce došlo k vyhlášení Čerokíjské republiky
- změna politiky za prezidenta Andrewa Jacksona, který byl známy svým nepřátelským postojem vůči domorodému obyvatelstvu
- kombinací nátlaku a slibů rozbili zástupci vlády jednotu Čerokíjů a dalších kmenů a během 30. let je postupně vystěhovali z původních lovišť
- v této souvislosti je známý tzv. pochod po slzavé stezce, kdy během přesunu tisíců Čerokíjů v pozdních měsících roku 1838 zahynula vyčerpáním a zimou asi pětina (cca 4000) účastníků transportu

Do 60. let se území ztrojnásobilo
- hranice byla na západě posunuta k Tichému oceánu, na severu k Velkým jezerům, na jihu k Mexiku
- rozlehlost území podnítila stavbu transkontinentální železnice (otevřena 1869)

Politický život
- Spojené státy nejdynamičtěji se rozvíjející země v Americe
- 1823 prezident James Monroe vyhlásil politický program- tzv. Monroeova doktrína = vzájemné nevměšování se evropských a amerických zemí do záležitostí druhého kontinentu
- dočasně byla opuštěna v 1. světové válce, definitivně v 2. světové a „studené“ válce
- 1850 vyhlášeno všeobecné volební právo pro bílé muže bez omezení majetkem (ženy a černoši bez politických práv)

30.1 PŘÍČINY OBČANSKÉ VÁLKY

1. rozdíly mezi Severem a Jihem

Sever
- průmyslový, svoboda podnikání, rozvoj železnice, hutnictví, ocelářství, obilnice USA
- otrokářství považováno za nerentabilní, neproduktivní a nemorální

Jih
- zaostalý, otrokářský, plantážnický
- hospodářství založeno na práci černých otroků
- celkově se USA rozvíjí (2. místo na světě za VB v rozsahu hospodářské výroby)
- ale Jih se na rozvoji podílí pouze 5%!


2. rozpory

v celní politice
- průmyslový sever požadoval vysoká cla chránící domácí výrobu X jižanští plantážníci, kteří vyváželi většinu své produkce do VB a Francie a prosazovali zrušení celních bariér, od čehož si slibovali snížení cen průmyslových výrobků na americkém trhu
- tento konflikt vedl roku 1828 k rozpadu republikánské strany a vytvoření strany demokratické

v územní expanzi na Západ
- mocenský rozpor o území mezi řekou Missouri a Skalistými horami = spor o charakter nových států
- 1820- vyřešeno missourským kompromisem- území rozděleno (Missouri otrokářským státem, kompenzace - Maine svobodným státem)
- zároveň stanovena hranice, za níž se nemohlo šířit otroctví na 36°30´ severní šířky
- tento zákon zrušen r. 1854 díky zákonu o Kansasu a Nebrasce - nadále měla o charakteru státu rozhodovat místní reprezentace

v rozdělení politických stran
- jedním z důsledků rychlé polarizace bylo roku 1854 založení Republikánské strany, která chtěla hájit zájmy průmyslníků Severu a ostře bojovat proti otroctví
- proti tomu Demokratická strana, která hájila zájmy jižanských plantážníků bankéřů Severu a která otroctví obhajovala


Projevem narůstajícího napětí bylo roku 1859 povstání Johna Browna ve Virginii, které mělo vyvolat všeobecné povstání černých otroků a vyvolat ozbrojený boj proti otrokářskému systému na Jihu.
Vyburcovat otroky se Brownovi nepovedlo - místo toho dorazily vojenské oddíly a povstání potlačily; sám Brown byl popraven.

Definitivním vyvrcholením střetu byla volba prezidenta roku 1860
- také díky událostem ve Virginii zvítězil kandidát Republikánské strany Abraham Lincoln

30.2 OBČANSKÁ VÁLKA V USA (1861 - 1865)

  • ani Lincolnovy umírněné názory nezabránily odchodu Jižní Karolíny z Unie - jejího příkladu potom následovaly další státy (Gorgie, Florida, Alabama, Louisiana, Mississippi, později Texas, Virginie, Severní Karolína, Tenessee, Arkansas)
  • 4. 2. 1861 vnikla Konfederace a prezidentem byl zvolen Jefferson Davis
  • v březnu byla přijata Ústava- jedním z bodů byla ochrana otroctví
  • válka vypukla 12. 4. 1861- útokem Konfederace na posádku Fort Sumteru v Jižní Karolíně
  • jižanské státy spoléhaly na nepřipravenost Severu a tudíž rychlé vítězství Jihu- zpočátku skutečně Konfederace dosahovala úspěchů na válečném poli, ale především díky nerozhodnosti na nejvyšších postech Unie
  • Jih měl také zpočátku lépe vyzbrojenou a organizovanou armádu + v čele zkušeného generála Roberta Edwarda Lee
  • v srpnu 1861 se v bezprostředním ohrožení ocitl Washington, jižanské velení však nedokázalo využít situace k útoku
  • poté prošla armáda Unie velkou reorganizací a i když na východě se nedařilo vyhrát Unii jedinou válku, generál Ullysses Grant dosahoval lepších výsledků na západě
  • 1862 - 1863 střídavé úspěchy obou armád

  • Větší význam měla v této fázi války politická rozhodnutí:
  • 20.5. 1862 Zákon o domovinách - přiznával každému Američanovi právo na bezplatný příděl 160 akrů volné federální půdy s podmínkou jejího pětiletého obhospodařování. Tento zákon znemožnil rozšíření extenzivního plantážnictví do dalších oblastí.
  • 1. 1. 1863 - následovala Lincolnova proklamace - zákon o zrušení otroctví - osvobozeni všichni černí otroci na území povstaleckých států.

  • proběhla další reorganizace armády Severu- vytvářeny dobrovolnické černošské pluky- poté následovaly rozhodující bitvy celé války
  • 1.- 3. 7. 1863 - bitva u Gettysburgu
  • 1. - 4. 7. 1863 bitva u Vicksburgu- generál Lee poražen
  • 24. 11. 1863 bitva u Chattanoogy- potvrdila předchozí dvě vítězství a znamenala jednoznačné vítězství Severu- poté už zatlačování jižanské armády
  • armáda severu obsadila jižní tok Mississippi a skoncovala s jižanskými silami na západě
  • na východě a jihu si však konfederační jednotky prozatím udržovaly bojeschopnost
  • nedokázaly však v květnu - září 1864 čelit tažení generála Shermana Georgií a oběma Karolínami, které rozdělilo Konfederaci na dvě části
  • na podzim se navíc nesplnily naděje Jihu na porážku Lincolna v prezidentských volbách a porážka už byla pouze otázkou času
  • 3. 4. 1865- dobyt Richmond a 9. 4. 1865 gen. Lee kapituloval v Appomattoxu- znamenalo konec války i Konfederace a obnovení Spojených států
  • po pěti dnech zastřelen prezident Lincoln
  • prezidentem Johnson
  • 1865 - jako doplněk ústavy přijat paragraf o osvobození černochů (13. dodatek) a zaručující černošskému obyvatelstvu volební právo (14. dodatek)

Důsledky války:
- obnovení jednoty Unie a možnost hospodářského rozmachu
- otroci sice svobodní, ale nezbaveni rasového a sociálního útisku
- nezískali půdu, nuceni pracovat na plantážích
- protičernošská hnutí na Jihu (např. Ku-Klux-Klan)
- devastace Jihu - zemědělství zničeno, velká města zbořena

30.3 OBDOBÍ REKONSTRUKCE (1865 - 1877)

  • Projekt rekonstrukce Jihu odstartován roku 1866, kdy v kongresu získali převahu Republikáni, kteří projekt rekonstrukce Jihu prosadili.
  • Mělo jít o industrializaci Jihu, jeho přeměnu z agrárněprůmyslové země na průmyslovou velmoc - vyrovnat rozdíly mezi Severem a válkou zdevastovaným Jihem.
  • Jih byl nucen přísahat věrnost federální vládě - byl rozdělen do 5 vojenských oblastí, do jejichž čela byli dočasně jmenováni vojenští velitelé - fakticky i právně byl nastolen režim vojenské diktatury.
  • Na Jih se hrnuly tisíce Seveřanů, mnozí šli pouze za snadným ziskem- hospodářský rozmach doprovázely silné korupční skandály.
  • Na Jihu sice požadováno dodržování 13. a 14. dodatku, ale v praxi se podmínky černochů téměř nezměnily - jejich závislost na plantážnících pouze získala novou formu- řada černochů proto odchází za prací na sever nebo západ, kde měli Zákonem o domovinách zajištěný zisk půdy.
  • Od roku 1868 prezidentem Ulysses Grant.
  • 1870 - zlom- političtí agenti republikánů získávali na Jihu hlasy černochů všemi prostředky.
  • Bohatí plantážníci za podpory konzervativního křídla přešli do protiútoku - to vedlo k rozkolu v republikánské straně.
  • 1872 - odtrhlo se křídlo liberálních republikánů, kteří žádali ukončení vykořisťovatelského vládního systému.
  • Spojili se s jižními demokraty ve snaze prosadit vlastního prezidentského kandidáta - neuspěli a podruhé byl zvolen Ulysses Grant.
  • Rekonstrukce ukončena kompromisem z roku 1877 - v prezidentských volbách 1876 zvítězil republikánský kandidát Hayes, ovšem až po dodatečném sčítání hlasů (nejzkorumpovanější volby v dějinách USA).
  • Dohoda s demokraty a jako protihodnota za uznání zvolení Hayese nabídnuto odvolání federálních vojsk z Jižní Karolíny a Louisiany.
  • Prezident Hayes ukončil revoluční vývoj Unie, uspořádal politické poměry.
  • Na Jihu obnovena moc demokratické strany.


Literatura:
Johnson, P.: Dějiny amerického národa. Academia, Praha 2000.
Křížek, L. a kol.: Americká občanská válka. X-egem, Praha 1994.
Raková, S.- Opatrný, J.: USA. Stručná historie států. Libri, Praha 2003.
Tindall, G.- Shi, D.: Dějiny Spojených států amerických. NLN, Praha 1996.

32 ZMĚNY V EVROPSKÉ VĚDĚ A KULTUŘE OD 70. LET 19. ST. DO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

Druhá polovina stolení

Hospodářský rozvoj, vhodné podmínky pro vědecký výzkum i kulturní tvorbu, roste počet laboratoří, divadel, časopisů; věda a kultura se rozvíjí v těsném spojení se životem společnosti.

Objevují se nové pohledy na přírodu (Charles Darwin – O původu druhů, vydáno 1859) – střet s církevním chápání světa, kritika církve. Někteří teoretikové Darwinovu teorii později využili pro výklad společenského vývoje, vyvození přirozeného práva silnějšího národa, skupiny či jedince (vládnout slabším a vykořisťovat je: sociální Drawinismus).

Objevy ve fyzice
Formulován princip o zachování energie, Newton, užití mikrokosmu umožnilo poznat svět živé hmoty, Röntgenové paprsky, studium radioaktivity (Marie Curie-Skłodowska), objevena striktura atomů, kvantová teorie, teorie radioaktivity.

Pozitivismus
Zásady nezávislého vědeckého poznání – své teoretické zdůvodnění ve filozofii pozitivismu (zakladatel August Comte), která ovlivnila také pohled na člověk a společnost. Pozitivismus odmítá nedoložené konstrukce a zobecnění, dal podnět ke specializaci věd.

Sociologie a národní hospodářství zkoumají společnost jako organismus, jehož přeměny probíhají podle určitých zákonitostí. Zákonitosti jednání a myšlení člověka začala zkoumat psychologie (Sigmund Freud otevírá nové pohledy do lidského nitra teorii podvědomí, jehož vliv na člověka postihuje nová věda: psychoanalýza).

Chemie
Nové materiály, umělé-syntetické: barviva, léčiva, syntetická vlákna, hnojiva, výbušniny, získání kvalitnějších kovů.
Vznik moderní fotografie (první fotografický systém – 30 min.expozice – Louis Daguerre (1789-1851), vliv fotografie na umění-přestává být zájem o tradiční portrét (vznik nových uměleckých směrů – impresionismus) – rodinné fotografie: revoluce ve vnímání sociálního života; první fotografie z krymské války docílily toho, že se dostalo válečnému konfliktu světové pozornosti, nová dimenze v historické dokumentaci: 50 let před zvukovým záznamem hromadí fotografie pravdivá fakta, podoby minulosti.), biograf (bratři Lumièrové).

Dále hledání nových zdrojů energií, zdokonalení parního stroje, vynález parní turbíny – rychlejší železniční i lodní doprava; uhlí stále hlavní zdroj energie, koncem století i nafta, vynález spalovacích motorů, benzinového motoru.

Elektrická energie, osvětlení (žárovka: T.A.Edison, zdokonalení obloukové lampy: F.Křižík) – tovární osvětlení, ulice, domácnosti – ovlivněna kvalita života společnosti, ovšem nejprve vyšších vrstev ve městech, další sféra uplatnění elektřiny: komunikace: uplatnění bezdrátové telegrafie a telefonu; uplatnění i v průmyslu, koncentrace výroby do průmyslových komplexů, koncentrace obchodu – vznik průmyslových sdružení: koncernů, usilujících o monopolizaci výroby, díky telefonnímu a telegrafnímu spojení i urychlení peněžní transakce a bankovních operací – nárůst finančního kapitálu do výroby.

Pozadu nezůstává ani zemědělská velkovýroba, odbyt zemědělských výrobků zlepšen díky rozvoji konzervárenského a chladírenského zpracování.

Technický pokrok otevírá i nové možnosti ve zbrojním průmyslu, výroba nových automatických rychlopalných zbraní-kulomety, moderní optika pro výrobu zaměřovacích přístrojů, zatím málo využívaná technická novinka – ponorka na motorový pohon, rostoucí poptávka po zbraních – vznik zbrojařských koncernů (Krupp v Německu, Schneider ve Francii, Du Pont v USA, Škoda v AUT-HUN).

Data:
Dynamoelektrický princip – 1866 – Siemens
Žárovka s uhlíkovým vláknem - 1879 – Edison
Výroba vozidel na spalovací motory – 1885-86



32.1 SPOLEČNOST, ŠKOLSTVÍ

Společnost

Rozvoj hospodářství přináší také sociální a morální problémy, kritika „ducha kapitalismu“ – morálky, která na první místo v sytému hodnot klade zisk a tržní úspěch.
Na kritice kapitalismu se podílela i církev: papež Lev XIII. odsoudil v encyklice Rerum novarum vykořisťování dělníků a vyzval ke sblížení tříd, na půdě katolického učení o společnosti se zrodila koncepce solidarismu, založené na vzájemné zodpovědnosti člověka a společnosti.


Školství
Koncem 19.stl věnována velká pozornost školství, ve střední Evropě navazuje tato péče na školskou politiku, tradice od dob Marie-Terezie. Díky této politice většina obyvatelstva gramotná; ve Velké Británii, Francii poměrně velká negramotnost – školní vzdělávání považováno za soukromou záležitost, se stát také začíná zajímat o úroveň školství a podporovat jej, tento zájem často souvisí se snahou vytlačit vliv církve ze škol. Vysoká úroveň humanistická gymnázia – roste také počet univerzitních studentů, význam univerzit.

32.2 NOVÉ PROUDY UMĚNÍ:

Kritický realismus a naturalismus
- fr.literatura: Flaubert, Zola, Anatole France
- severská literatura: Ibsen, ruská: Tolstoj, Dostojevskij

Kritický přístup ke skutečnosti žánrová malba a kresba.


V opozici oficiálnímu umění se prosazuje nové vidění skutečnosti: impresionismus

Malířství:
- Claude Monet – první obraz pojmenovaný L´Impression du soleil lévent, Dojem z vycházejícího slunce
- na něj navazují: Eduart Manet, Edgar Degas, Auguste Renoir…

Sochařství:
- Auguste Rodin
- Rodinův žák: Mařatka


Tento směr otvírá etapu modernímu výtvarnému umění – poč.20.stl. kubismus, expresionismus, abstraktní malířství.

Tento vývoj v malířství byl součástí širokého kulturního proudu – tzv.moderna, později avantgarda – stará společnost je přežitá, je třeba hledat nové hodnoty, mnozí však pochybovali, že takové hodnoty vůbec jsou, někteří fr.básníci přijímají původně hanlivé označení: dekadence (úpadek) a hledají krásno a hodnoty ve sférách, jimž se měšťanské publikum doposavad vyhýbalo. Tvorba volným veršem, atonální huba.


Pesimistické nálady konce století, filozofie Friedricha Nietzscheho – učení o konci hodnot, nihilismus, příchod nové epochy dějin lidstva s novými hodnotami, vize o konci západní civilizace, inteligence se sbližuje se socialisty a anarchisty, jiní nacházejí staronové základní jistoty v návratu k národním hodnotám.

Rodí se také katolická moderna – východisko z mravní krize cestou obnovené víry.


Pozn.:
Paříž před rokem 1870– Napoleon III.
Architektonická přestavba celé Paříže, urbanistická přestavba, bouraní hradeb, Bastily, vznik bulvárů: Champs-Élysées, architekt baron Haussmann, Francie, Belgie (Horta), Belle-Époque: Le Musée d´Orsay, světové výstavy: prezentace kulturního dědictví zúčastněných zemí, nadšení pro exotiku, orient (světová výstava v Paříži - la Tour Eiffel, 1889-sté výročí VFBR).