43 KONFERENCE V LOCARNU A JEJÍ DŮSLEDKY PRO DALŠÍ VÝVOJ V EVROPĚ

• konference, na níž byly podepsány dohody o mezinárodních zárukách německých západních hranic (Rýnský garanční pakt) a uzavřeny arbitrážní smlouvy Německa s ČSR a Polskem
• tato konference bývá považována za rozhodující okamžik předurčující svými důsledky směr dalšího vývoje v Evropě
• Německo bylo posíleno po okupaci Porúří přijetím Dawesova plánu (plán na změnu režimu plateb reparací; zpočátku méně a pak více marek ročně; americký finančník Charles Dalese; plán hospodářského oživení Německa za podpory USA;)
• Oslabena byla Francie, a tedy i její spojenci
• Došlo ke krachu myšlenek mezinárodních garancí kolektivní bezpečnosti po ustoupení Velké Británie od podpisu Ženevského protokolu (pakt zavazující signatáře k mírovému řešení vzájemných sporů; ozbrojená akce měla být omezena na odražení agrese, poté měl být spor předán Společnosti národů k vyřešení)
• Německo aspirovalo na velmocenskou úlohu v Evropě a mělo k tomu i podporu Velké Británie, která tak získala kontrolu i nad poměrem francouzsko-německý
• Berlín předložil 9. 2. 1925 memorandum, ve kterém navrhl Francii, Itálii a Velké Británii zaručit dosavadní (po válce stanovené) hranice na Rýně; členové paktu se měli slavnostně zříci použití války ve vzájemných sporech, o kterých by rozhodovaly arbitrážní smlouvy
• Německo bylo ochotno podepsat stejné arbitrážní smlouvy i s dalšími státy; rozhodčím orgánem měla být Rada Společnosti národů, což logicky vyžadovalo přijetí Německa do této organizace
• SSSR na jednání pozván nebyl
• Německý ministr zahraničí Gustav Stresemann nebyl ochoten garantovat stejné záruky i pro východní hranici Německa; to bylo varování pro Polsko i Československo; obě země se pak logicky ke garančnímu paktu nestavěly příznivě; na danou situaci reagovala Francie (min. zahr. Aristide Briand), která se snažila o zahrnout výše jmenované země do garančního paktu; tyto snahy ale nezískaly britskou podporu
• Na konferenci v Locarnu se 5—16.10 1925 sešli představitelé Německa, Francie, Velké Británie, Itálie a Belgie, resp. i Polska a ČSR
• Výsledkem jednání byl 16. 10. 1925 podpis Rýnského paktu, garantujícího hranici Německa s Francií a Belgií, dále pak arbitrážní smlouvy Německa s Francií a Belgií (jako doplněk paktu) a textově totožné, ale samostatné arbitrážní smlouvy Německa s Polskem a ČSR; téhož dne doplnila Francie své předchozí spojenecké dohody s východními spojenci (Polsko a ČSR) o garanční smlouvu, což mělo obě země uklidnit; obě země si ale byly vědomy slábnoucí pozice Francie
• Německo dále podepsalo 24. 4. 1925 zajišťovací smlouvu se SSSR a v oblasti střední Evropy mu zůstaly volné ruce
• 8.9. 1926 bylo Německo přijato do Společnosti národů; své místo v Radě uvolnil Strasemannovi E. Beneš
• Strasemann a Briand se stali laureáty Nobelovy ceny míru za rok 1926

• Smlouvou, podepsanou v Locarnu 16. 10. 1925, začalo sbližování Francie s Německem a navazování kontaktů Německa se Západem. Smlouvy stanovily pevné hranice mezi Francií a Belgií na jedné straně a Německem na druhé straně. Němci se definitivně zřekli Alsaska – Lotrinska, území Eupenu a Malméd. Francouzi se vzdali svých nároků v Porúří. Východní hranice s Polskem a Československem odmítlo Německo pevně stanovit. Vzhledem k tomu uzavřela Francie jak s Polskem, tak i s Československem pakt o vzájemné pomoci v případě německého útoku (Malá dohoda). Německu, jež se postupně čím dál víc vymaňovalo z postavení poraženého státu a stále více se stávalo rovnoprávným mezinárodním partnerem, přislíbily velmocenské státy přijetí do Společnosti národů, ke kterému došlo v roce 1926.