19.4 ZÁVĚREM

• Ludvík XIV. ve svých rukou soustředil veškerou moc.
• Měl k dispozici rádce, ministry (odborníky – Coulbert) i státní radu, ale vždy měl poslední slovo.
• Aktivně se zajímal o politiku, předsedal radě, podepisoval i ty nejnicotnější státní výdaje a vedl zápisník, který představoval jakousi účetní knihu Francie.
• Jeho nástupci se o politiku již nezajímali, přenechávali ji jiným – často lidem, kteří nebyli odborníci a kteří sledovali vlastní cíle, naopak lidé, kteří mohli pomoci, nebyli mnohdy vyslyšeni.
• Často se také nechávali ovlivnit (královské milenky zasahovaly do politiky).
• Králové také dbali na veřejné mínění, což se především projevilo za panování Ludvíka XV.
• Ludvík XVI. byl navíc nerozhodný člověk.
• Ludvíka XV. nebyl veřejností milován – především kvůli četným milostným avantýrám a skandálům; veřejnost by mu to odpustila, pokud by Francie byla úspěšná v zahraniční politice.

Porovnání absolutní a konstituční monarchie

Absolutní monarchie: král vydává zákony, král disponuje stálou armádou, král rozhoduje o výši daní a o jejich využití, král stojí nad zákonem, král libovolně určuje své rádce a je jediným držitelem moci.

Konstituční monarchie: král je odkázán na souhlas parlamentu se zákonem, král smí postavit vojsko se souhlasem parlamentu, král disponuje jen daněmi povolenými parlamentem, král je podřízen zákonům a smí jednat jen v jejich rámci, král se dělí o moc s parlamentem.

Literatura k tématu
A. Maurois: Dějiny Francie, nakladatelství Lidové noviny
J. Kudrna a kol.: Dějiny Francie
V. Cronin: Ludvík XIV., Král Slunce, Velký panovník z rodu Bourbonů
G. Bordonove: Ludvík XV.: milovaný – nemilovaný král
O. Dorazil: Světové dějiny v kostce
Dějepis 2, pro gymnázia a střední školy
M.Hroch: Dějiny novověku
Dějiny evropské civilizace II.